O muslimech a automobilistech

Byl jsem na Twitteru obviněn z hysterie, které jsem se měl dopustit tím, že čas od času střízlivě a bez velkých emocí informuji své spoluobčany o tom, jak moc mírumilovným náboženstvím je islám, případně co od něj mohou očekávat, až se rozšíří i do našich krajin.

Islámský terorismus prý není důležitý. Islámský terorismus, píše můj milý kritik, je jen mou fobií. Je to minoritní, nepodstatný problém. Až potud by se člověk pozastavil snad jen nad smysluplností onoho obvinění z hysterie, ale je to mnohem lepší: Islámský terorismus je prý nepodstatný proto, že auta na silnicích zabijí dvakrát víc lidí za pouhý týden, než muslimové při nábožensky motivovaných útocích za půl roku. Pokud prý mám strach o život, mám se bát aut.

Jenže já v tomto smyslu nemám strach o život. Opravdu se nebojím, že mě zabije muslim toužící zalíbit se svému Bohu. Je to pořád ještě dost málo pravděpodobné – a hlavně s tím nemohu nic udělat. Jednou v životě jsem prošel pařížskou stanicí metra sotva dvě hodiny před tím, než v ní vybuchla bomba. Před několika měsíci jsem se v Nice procházel přesně po té promenádě, kde muslim před pár dny zavraždil přes osmdesát lidí. Chodím pravidelně přes Staroměstské náměstí, kde také v 90. letech vybuchla bomba. Nemohl bych vystrčit nos z domu, kdybych myslel jen na to, že mě zabije terorista, a tak to samozřejmě nedělám.

Ale ani těch hrozivých vražedných automobilů se nebojím. Vím, jaká rizika mi hrozí, když jdu po chodníku vedle frekventované silnice, když ji přecházím, když jedu po dálnici, natož když mě potká slaboduchý policista, což je nejspíš nebezpečnější než všechna auta dohromady. Všechno je to velmi nepravděpodobné a každý, kdo by kvůli tomu odmítal opustit bezpečí svého domova, by byl právem považován za blázna.

Nicméně srovnávání dopravních nehod s ideologicky motivovaným vražděním mě skutečně šokovalo. Stejně jako nikdo nečeká španělskou inkvizici, nikdo od inteligentního člověka nečeká takový nesmysl.

Muslim, který vraždí ve jménu své víry v Boha, se vůbec nepodobá řidiči, který způsobí smrtelnou nehodu. Muslim, který vraždí, znásilňuje a loupí ve jménu islámu, který vraždí ty, kdo jsou podle něj nevěřící a zotročuje nesprávně věřící, to dělá, protože mu to Korán nařizuje1 a jeho dokonalý Prorok je mu v tom vzorem.2

I řidič může zabít; nedělá to však až na naprosté výjimky úmyslně a určitě nevěří, že velký Autolláh si to přeje a Daimler je jeho prorok. Jeho cílem není konvertovat všechny lidi k automobilismu a s volantem v ruce si buď podrobit nebo zavraždit každého, kdo místo čtyř kol používá k pohybu vpřed nohy, nebo nevěří v kola čtyři, ale jen tři, dvě, nebo, jaká hereze, jen jedno. Daimler nenadiktoval svým následovníkům svatou knihu automobilismu, která by každého řidiče nutila modlit se pětkrát denně tváří k zemi ve směru na Mnichov či Detroit podle toho, co má kdo za Mekku automobilismu. A přestože by to mnohým řidičům nepřipadalo divné, nenařizuje jim tato neexistující svatá kniha ani považovat všechny řidičky za méněcenné a sobě podřízené.

Korán to ale dělá. A nejen to. Korán muslimům také nařizuje, aby islám šířili i mečem. „Nebudiž žádného donucování v náboženství,“ oponují islámští apologetové veršem, jehož platnost revidovaly verše z pozdějšího, bojovnějšího období Prorokova života. Ano, jsou mezi nimi jistě mnozí takoví, kteří to myslí upřímně. Většinou ale dobře vědí, jsouce tak od mládí učeni, že islám se musí šířit jakýmkoli způsobem a nikdy se nemůže definitivně vzdát místa, které si již jednou podrobil. Jistěže lze tolerovat v podřízenosti žijící židy a křesťany, pokud dodržují veškerá diskriminační pravidla, která na ně jejich milosrdní vládci uvalí, ale pravověrný muslim nikdy nemůže tolerovat člověka, který se veřejně označí za ateistu či vyznavače neabrahamovských bohů. Korán a Prorok na to mají jednoznačný názor.

A tak se nebojím automobilistů, že jednou zničí zemi, kterou mám rád, zavraždí mě a zotročí si moji ženu a děti. Nebojím se ani izolovaných levicových teroristů jako Breivik, RAF, IRA nebo ETA, hlavně proto, že za nimi nikdy nestála miliarda a půl od malička indoktrinovaných soudruhů. Historie ovšem dobře ukazuje, co se děje, když teroristi získají širokou lidovou podporu. Nezávislé průzkumy veřejného mínění v muslimských zemích tvrdí, že nábožensky motivované násilí vůči civilistům ospravedlňuje či podporuje zhruba čtvrtina muslimů, přičemž v některých zemích se jejich počet blíží polovině.

A tak se bojím, že nebudeme-li dostatečně vzděláni v tom, co islám ve skutečnosti znamená pro nemuslimy, nebudeme-li vědět o kampani nenávisti vůči nemuslimům, kterou jsou v mnohých zemích muslimové indoktrinováni již od mateřské školky, pokud se tomu v bláhové víře v univerzální platnost humanismu a všeobjímající lásky nepostavíme, jednou zničí zemi, kterou mám rád, militantní islám; a otroky či mrtvoly nadělá ze všech, kdo ho nezačnou včas a velmi hlasitě vyznávat.3

Jsem proto rád, že muslimů je u nás nepatrné množství. Jsem šťastný, že si spousta politiků, a to i ve vládních stranách, uvědomuje, jaké nebezpečí by z nadměrného přílivu muslimů mohlo jednou povstat podobně, jako již povstává ve Francii, Švédsku či Německu. Chápu, jak důležitou roli u nich hraje fakt, že nemusejí brát ohledy na agresivní a nepřizpůsobivou muslimskou menšinu. Vidím, jak snadné to čeští politici mají, když se u nás muslimové usazují zatím jen výjimečně a jako spořádaní zákony ctící lidé, jejichž vzdělání a schopnosti jim umožňují dobře se uplatnit a být svému okolí prospěšní, a kteří netvoří tak velkou skupinu voličů, aby někteří méně zásadoví politici cítili potřebu jim nadbíhat.

Chci se vším svým nepatrným vlivem zasadit o to, aby to tak zůstalo.

Chci aby u nás muslimové zůstali tak nedůležitou a málo viditelnou menšinou, jakou jsou nyní. Chci, aby se lidé o islámu vzdělávali, aby četli Korán i knihy o něm, které jim ho pomohou zasadit do historického kontextu i srovnat se standardy dnešní západní společnosti. Chci aby o právu Šarí’a věděli víc, než jen jak nakládá se zloději. Chci, aby dobře znali skutky Prorokovy a aby se jim mnohé z nich hnusily stejně jako každému normálnímu člověku, kterého znám, tak jako skutky Stalinovy, Hitlerovy, Kimovy či Pol-Potovy. Chci, aby moji spoluobčané zůstali hrdí na svou společnou historii, tradice i toleranci, ale také chci, aby nikdy netolerovali netoleranci.

A laskavý kritik mi snad promine, že se nezačnu bát aut. V automobilismu existenční riziko pro západní civilizaci opravdu nevidím.


  1. Mimochodem, pan Romancov možná stále ještě považuje tento výrok za idiocii. Jenže tím jen dokládá, že jeho znalost islámu je povrchní a založená na lžích šířených islámskými apologety; islám prokazatelně nařizuje vraždit nevěřící a zotročovat či vraždit špatně věřící. Jistěže můžete slova jako „zabíjejte nevěřící kdekoliv je najdete (9:5)“ a jim podobná (např. 2:191, 9:29, 47:4) interpretovat jinak, když se moc snažíte, ale pochybuji, že byste na to mohli být hrdí. 
  2. Doporučuji vygooglit např. text „Kdo mě zbaví Marwanovy dcery,“ nebo příběh o Ka’b Ibn al-Ashrafovi, ale nejjednodušší asi bude přečíst si rovnou celý seznam vražd a genocid, nařízených či podpořených velkým Prorokem. 
  3. Ne, že bych se obával, že by takových bylo málo, ale neodvažoval bych se jim to vyčítat. Každý má jen jeden život a kolaborace je, zdá se, naší národní tradicí. 
Advertisements
Rubriky: In Czech | Štítky: , , , ,

O referendech pana prezidenta

Vždy jsem měl výhrady vůči populistickým nápadům, jako je třeba referendum či přímá volba prezidenta. A taky jsem to vždy pěkně schytal; prý si nevážím demokracie, nerozumím tomu, nevěřím, že si „lid“ hlasování pořádně rozmyslí…

Přitom je to jinak; ať mám jakékoli výhrady, rozhodnutí přijatých lidovým hlasování si velmi vážím – na rozdíl od těch „demokratů,“ kteří je chtějí používat jen jako pomůcky pro umlčení svých oponentů a pak se diví a otáčejí, když jim to nevyjde.

Mám ale rád fair play – a tak si myslím, že pokud bylo nějaké rozhodnutí referendem přijato, ale po referendu se podmíny toho, o čem se rozhodovalo, významně změnily, mělo by se referendum konat znovu. Evropská unie se od referenda, ve kterém občané ČR hlasovali pro vstup, významně změnila. Váha českého hlasu se o polovinu snížila a v mnoha oblastech rozhodování ztratila ČR právo veta, zatímco váha německých či francouzských hlasů se zdvojnásobila. Z organizace, která měla usnadňovat spolupráci mezi svými členy a posilovat jejich dobré vztahy, se stal byrokratický „bývalými“ komunisty vedený spolek, jehož hlavním účelem je podle všeho zajišťovat neúspěšným socialistům všech odstínů dobře placené trafiky, ze kterých mohou své socialistické (a občas až fašistické) fantasmagorie vnucovat všem členským zemím, aniž by z toho komukoli museli skládat účty. A tak je mi celkem dost jedno, zda nové referendum o EU navrhuje ochlasta z Hradu, nebo zavrhuje ožrala z Bruselu. Je to obyčejná fair play a kdo je proti, je pro mě pokrytec a antidemokrat.

Oproti tomu vstup do NATO proběhl z rozhodnutí parlamentu, vlády a prezidenta; nikdy k němu neproběhlo žádné referendum. NATO se od té doby nijak významně nezměnilo, rozhodování v jeho rámci stále vyžaduje konsensus všech členských států a i když třeba já osobně nemám radost, že členem této organizace je vůči Západu stále méně přátelské a stále méně společensky kompatibilní Turecko, není to nic, o čem bychom před vstupem dobře nevěděli. Na rozdíl od EU, která stále víc rozděluje evropské národy a zvyšuje rizika zbytečných konfliktů kvůli malichernostem, pýše a uražené ješitnosti, NATO je pro nás jednoznačnou zárukou bezpečnosti a stále zůstává jedinou reálnou ochranou před agresivní velmocenskou politikou Putinova Ruska.

Zatímco pro referendum o členství v EU lze najít dost rozumných argumentů a případný odchod z EU by nebyl žádnou katastrofou, volat po referendu o členství v NATO, či dokonce spojovat ho s referendem o setrvání v EU, je, promiňte mi tu upřímnost, tak hloupé, že kdyby hloupost nadnášela, Miloš Zeman by se i s celým Pražským hradem už týden nacházel na oběžné dráze kolem Jupitera a americký tým řídící sondu Juno by na to jen nechápavě zíral.

Nerad bych, aby si někdo myslel, že podporuji nablblé aktivisty jako Hnízdil nebo Stránský v jejich tažení za dálkové diagnostikování duševních chorob u prezidentů, kteří se jim nelíbí. Prezidentu Zemanovi ale ze srdce přeji, aby se dokázal, možná naposledy v životě, intelektuálně vzchopit natolik, aby pochopil, že ať jsou jeho výroky ubohými projevy počínající stařecké demence nebo jen počínající předvolební kampaně, začínají být pro Českou republiku vážnou bezpečnostní hrozbou. Kéž by mu tento světlý okamžik dal sílu vzdát se svého úřadu dřív, než v něm způsobí nějaký opravdu velký průšvih.

Rubriky: In Czech | Štítky: , , ,

O objektivitě

Televizní zpravodajství má prý být dle zákona objektivní a vyvážené.

Takže mi prosím někdo vysvětlete, proč Česká televize vysílá kdejakou komunistickou propagandu, ale Příběh rudého zla cenzuruje?

Proč Česká televize až na naprosto ojedinělé případy téměř vůbec nepublikuje pravicové politické názory, myšlenky a argumenty, ale vždy místo toho preferuje názorově blízké více či méně levicové etatisty od Václava Moravce přes komunisty až po ODS?

Proč Česká televize manipulativně nálepkuje vybrané politické strany či volební kandidáty jako populistické bez ohledu na to, zda prezentují či neprezentují populistické názory a bez ohledu na to, jak vágní a věcně nesmyslný je termín „populismus“ sám o sobě?

Proč Česká televize manipulativně označuje vybrané politické strany či kandidáty za (ultra)pravicové, i když ve skutečnosti se obyčejně jedná o programově jednoznačně levicová uskupení jako např. francouzskou Front National či maďarský Jobbik?

Proč Česká televize nikdy neodvysílá filmy kritické či neuctivé vůči islámu a islámským tradicím (např. Fitna, Submission, L’Apôtre), když jí nedělá žádné potíže vysílat filmy kritické či neuctivé vůči jiným vírám?

Proč Česká televize odsuzuje (po právu) křižácké výpravy jako brutální a kruté, aniž by také vyváženě uváděla, že byly reakcí na nevyprovokovanou a ještě brutálnější agresi muslimů v celém Středomoří?

Proč Česká televize připomíná tzv. zlatý věk islámu jako to, co pro svět zachránilo antickou vzdělanost, aniž by jedinou větou zmínila poměrně dobře obhajitelnou teorii, že právě islámská agrese patřila k nejvýznamnějším příčinám úpadku vzdělanosti středověké Evropy?

Proč Česká televize pečlivě filtruje „negativní“ zprávy o imigrantech, zatímco nepodložené spekulace o jejich budoucí prospěšnosti podává jako jistou věc?

Proč Česká televize vysílá zprávy o tom, jak Británii případný odchod z EU poškodí, ale pohled euroskeptiků odbývá několika slovy a obvyklým nálepkováním?

Proč Česká televize prezentuje teorie o antropogenním globálním oteplování (pak o globální změně klimatu a pak zas o globálním oteplování) jako jediné nezpochybnitelné pravdy, přestože existují i studie, které za hlavní příčinu klimatických změn přesvědčivě označují sluneční aktivitu?

Mohl bych se takhle ptát dál a dál, ale pochybuji, že mi někdy někdo odpoví, tak malý zájem dlouhodobá neobjektivita a manipulativní nálepkování České televize budí. Tím víc mě překvapuje, jaké vzedmutí emocí spustila zpráva Hlídacího psa o tom, že Prima si dovoluje prezentovat migrační krizi jinak, než Česká televize. Nejde jen o to, že mít názor je v jiných soukromých médiích právem považováno za normální a nikdo se nad tím nepozastavuje, ale také o to, že v celé diskusi nezazněla ta nejpodstatnější otázka ze všech. Podstatné totiž není, zda ve zpravodajství zaznívá větší či menší procento „pozitivních“ či „negativních“ zprávo o čemkoli (ať už tato nesmyslná a zcela subjektivní kategorie znamená cokoli). Podstatné je jen to, zda něčí zpravodajství úmyslně lže.

Nechci hájit Primu, i když z přepisu inkriminovaného rozhovoru zdaleka necítím takovou míru ovlivňování, o jaké všichni mluví. Pokud je podle Hlídacího psa a spousty lidí na Twitteru Prima tak hrozně nevyvážená, je to možná něco, co ji v očích mnoha lidí činí méně důvěryhodnou než jiná média, ale jde o soukromou televizi, jejíž názory se nikomu nemusí povinně líbit, nemusí je poslouchat a nemusí je ani platit.

Na rozdíl od ní je Česká televize tzv. „veřejnoprávní“ televizí a ačkoli se ani její názory zatím ještě nemusí nikomu povinně líbit a nikdo ji nemusí povinně poslouchat, povinně platit ji většina lidí musí, přestože její vysílání nesporně ovlivňuje velkou část jejich spoluobčanů způsobem, který lze jen stěží označit jinak než jako vymývání mozků.

Pokud si mohu dovolit radit, možná bychom se měli vykašlat na hlídání soukromých médií, která si diváky najdou či ztratí dle svých schopností. Nechme to, zda Prima přežije či zkrachuje, na schopnostech vedení i zaměstnanců Primy a důvěře jejích diváků. Hlídejme si raději to, co zkrachovat nemůže, to, co přežije jakkoli neschopné vedení, jakkoli nedůvěryhodné zaměstnance i jakkoli nedůvěřivé diváky, protože si to peníze nevydělává, ale vybírá. Hlídejme si Českou televizi.

Rubriky: In Czech | Štítky: , , , , , | Komentáře: 1

O lžích a „lžích“

V lidoveckém newspeaku se zřejmě odlišným názorům říká „lež“. Pokud se snížím k použití stejného jazyka, mohu snadno ukázat, že Pavel Svoboda ve svém textu „lže“ stejně, jako jím osočovaní Klaus s Robejškem. Co hůř, on, narozdíl od nich, dokonce i lže.

Pojďme se na to podívat:

Podle Klause „spiklenci“ v Bruselu záměrně čekali na migrační krizi a neřešili ji, aby nám mohli naordinovat „více Evropy“. Klaus řekl, že Německo poptávalo migranty, čímž pro méně pozorného posluchače zaměnil následek za příčinu a našel vítaného viníka. Migrační potíže snad nezačaly v roce 2011 vypuknutím syrské a irácké krize?

Klaus samozřejmě netvrdil, že migrační krize vznikla díky současné německé politice.

V Německu existuje dlouhodobá poptávka po migrantech, která má zajistit přísun pracovní síly do těch oblastí, které německý sociální stát rodilým Němcům znechutil. Frau Merkel svým velkohubým pozváním uprchlíků a bezohledným jednostranným porušováním Schengenské smlouvy způsobila nárůst počtu ekonomických migrantů (často se vydávajících za Syřany). Že se díky syrské a irácké krizi, na jejichž vzniku se EU podílela přinejmenším nepřímo, výrazně zvýšila nabídka lidí, kteří mají zájem migrovat, je také fakt. Názor, že to představitelům EU vyhovuje, potvrdil ostatně i sám Pavel Svoboda jen o několik odstavců dál: „Dnešní nezvládnutá migrační krize je tudíž důsledkem stavu, kdy je migrace v pravomoci a odpovědnosti členských států, ne EU. Jsou-li tedy dysfunkční členské státy, jak to, že nediskutujeme o jejich zrušení,“ píše, bezelstně tak odhaluje, k jakému účelu by si přál migrační krizi zneužít. Zeptáme-li se cui bono, pak můžeme i Klausovu teorii, resp. to, jak ji interpretuje Pavel Svoboda, totiž že Brusel migrační krizi nejen uvítal, ale i podnítil, považovat přinejmenším za možnou.

Pavel Svoboda tedy buď prokazatelně lže (a zdůrazňuji nepřítomnost uvozovek – v tomto případně se nejedná o lidovecký newspeak, on opravdu lže), když označuje fakty podložený a celkem logicky obhajovaný názor za lež, nebo používá svou vlastní definici významu slova „lež“, kterou jsem si dovolil označit za lidovecký newspeak, protože lidovce prostě z dobrých důvodů nemám rád.

Pojďme dál:

Robejšek záměrně odhlédl od politické podstaty unijního projektu, díky které se na území členských států přes šedesát let neválčí – to je něco, co nemá v předchozí historii našeho kontinentu obdoby.

Toto je další Svobodova „lež“ (uvozovky označují použití lidoveckého newspeaku, takže pozorný čtenář si za „lež“ dosadí slovo názor). Stejně, ba ještě lépe, totiž lze argumentovat, že se na území dnešní EU neválčí díky existenci NATO a dlouhému období studené války, ve které se díky sovětské hrozbě významně otupily všechny neshody, které by jinak mohly způsobovat konflikty. EU možná udržení míru pomáhá – ale jen do té míry, do jaké míru pomáhá svobodný obchod; v politice se zdá, že své členy spíš rozeštvává (např. Řecko vs. Německo, všichni vs. Maďarsko, staré vs. nové členské státy…). Nicméně protože EU rozhodně netrvá jím zmíněných 60 let, je tato Svobodova „lež“ poněkud slabomyslná.

Následuje však otevřená lež:

Tento prostor míru, právního státu a demokracie…

„Právní stát,“ o kterém Pavel Svoboda básní, je chimérou, kterou naposledy demaskovalo např. porušování Schengenu ze strany Německa, Řecka a Itálie, ale i dřívější protiprávní záchrana řeckých financí nebo ještě dřív bezostyšné porušování Maastrichtských dohod Německem a Francií. Ze stejného soudku byly i „opravy“ referend v Dánsku, Irsku, Nizozemí a Francii, kdy evropské elity odmítly respektovat jednoznačně negativní výsledky a s neuvěřitelnou bohorovností pokračovaly ve válcování toho, co z demokracie a vlády práva do fungování EU kdy proniklo. O nedodržení přislíbeného zařazení tzv. Klausovy výjimky do Lisabonské smlouvy snad ani nemá cenu mluvit.

Mimochodem, Svoboda zde používá také jednu zavrženíhodnou argumentační figuru – podsunutý argument, neboli figurínu, neboli straw man. Fuj:

Tento prostor míru, právního státu a demokracie nemá zjevně pro Robejška hodnotu. Mír je zřejmě v jeho kruzích úplně nanic a můžeme se bez něj obejít.

Nemám rád lži. Nemám rád argumentaci ad hominem. Ale ještě víc nemám rád komunistický způsob uvažování, který je bohužel Pavlu Svobodovi i po tolika letech vlastní, a který z jiného názoru raději dělá lež a z protivníků úmyslné lháře, než aby se vybičoval k zřejmě nadlidskému výkonu – ke korektní argumentaci. Přesto nemohu tuto svoji poznámku uzavřít jinak, než parafrází bombastického závěru veřejného výronu geniality pana europoslance Svobody:

Nemohu zmíněného pána podezírat z nedostatku informací, ačkoli z nedostatku intelektu ho podezírám už déle. Takže si nejsem jistý: Lže nám záměrně nebo z blbosti?

Rubriky: In Czech | Štítky: , , , ,

O rusko-tureckém měření sil

Včera to ani zdaleka nebylo poprvé, co ruská armáda bez dovolení zabloudila na(d) území cizího státu. Nechme stranou vtipy na téma přesnosti ruských map – Rusové pokaždé moc dobře věděli, kde jsou. Co si asi ti piloti mysleli, když se rozhodli, že jim nějaké dvě ušetřené minuty letu stojí za to, aby si zkrátili cestu tureckým vzdušným prostorem?

Troufnu si hádat: Mysleli si, že jim nic nehrozí. Že Turci jsou jako ten příslovečný pes, který štěká, ale nekousne; že si nikdy netroufnou vystřelit na ruské letadlo, protože by to pak pěkně schytali ze všech stran. Mysleli si, s obvyklou ruskou arogancí, že jsou nedotknutelní. Možná jim zkušenosti s Gruzií a Ukrajinou, jejichž obranné schopnosti jsou zoufale nedostatečné a politická síla minimální, poněkud zatemnily úsudek.

Nijak zvlášť nejásám, že se do už tak složitého a mnohostranného konfliktu přidalo ještě i napětí mezi Ruskem a členským státem NATO, nicméně Turkům v tomto případě není co vytknout – Rusové byli mnohonásobně varováni a narušili turecký vzdušný prostor před včerejším incidentem už několikrát. Bylo na čase, aby je konečně někdo něčím tvrdým praštil přes prsty. Škoda, že to za NATO museli udělat právě Turci.

Můžeme teď jen doufat, že si z toho vezmou to správné ponaučení obě strany: Rusové by mohli pochopit, že i pro ně existují nějaké hranice a NATO, respektive spíš Američané, kteří díky Obamovi tvoří teď jeden z jeho politicky nejslabších článků, snad pochopí věčnou platnost moudrého výroku Flavia Vegetia Renata: Igitur qui desiderat pacem, praeparet bellum; qui victoriam cupit, milites inbuat diligenter; qui secundos optat eventus, dimicet arte, non casu. Nemo provocare, nemo audet offendere quem intellegit superiorem esse, si pugnet.

Kdo si přeje mír, musí připravovat válku; kdo chce zvítězit, musí cvičit vojsko; kdo doufá v úspěch, musí znát vojenské umění, ne spoléhat na náhodu. Nikdo se neodváží napadnout či urazit silnějšího protivníka, kterého se bojí.

Nesmíme připustit, aby se tím silnějším stalo Rusko.

Rubriky: In Czech | Štítky: , , , , ,

O (ne)protestování

Původně jsem na blog kolegy @mmister​a chtěl reagovat jen zopakováním stručné a výstižné odpovědi @WPiperCZ: „Ta logika je podle mně chybná. Kdyby ti vaši Češi opakovaně vraždili ‚ve jménu češství,‘ myslím že Češi by protestovali.“ Ale protože jsem se tomu nemohl věnovat hned a vrtalo mi to hlavou, dospěl jsem nakonec k trochu delší odpovědi.

Nemyslím si, že @mmister​ova logika je zcela chybná, jen je jaksi vytržená z kontextu; pomíjí, že lidé se nechovají vždy racionálně, že zejména když jde o něco jako náboženství či ideologii některého nejvyššího dobra, mají tendenci chovat se značně iracionálně.

V ideálně racionálním světě by bylo opravdu nesmyslné chtít, aby všichni lidé, kteří mají s vrahy společný původ, víru či třeba nějakou duševní chorobu po každé vraždě provedené někde na druhém konci světa pobíhali po ulicích a pokřikovali „not in my name“. Jenže to ani nikdo nechce. Přesněji, nikdo to nechce od lidí, kteří jsou součástí společnosti, jejíž hodnotový žebříček jednoznačně odsuzuje vraždění nevinných nevěřících ve jménu jediné pravé víry.

Je však víc než dobře známo, jak mnozí muslimové reagují na chování, které „uráží“ jejich víru:

  • Tisíce muslimů vyšly do ulic, kde ve jménu islámu ničily majetek a zabíjely nevinné kvůli několika obrázkům, které (ač byly zcela legálně uveřejněny v nemuslimské zemi) urazily jejich jemnocit zobrazením jistého nejmenovaného ctihodného pána s bombou, kterážto naprosto nevhodně naznačovala, že by onen pán s terorismem neměl problém, což je podle poměrně důvěryhodných historických pramenů nejspíš pravda.
  • Tisíce muslimů vyšly do ulic, kde ve jménu islámu ničily majetek a zabíjely nevinné, aby protestovaly proti amatérskému videu, které onoho nejmenovaného pána nejen zobrazilo, což už by k naštvání stačilo kde komu, ale zobrazilo ho trošku nelichotivě a dokonce naznačovalo, že možná byl víc na chlapečky než na holčičky, což je podle poměrně důvěryhodných historických pramenů nejspíš sprostá nepravda.

Na druhou stranu:

  • Tisíce muslimů nevyšly vůbec nikam, když muslimové bezdůvodně a nevyprovokovaně, zato pro větší slávu islámu, zavraždili velvyslance Stevense, který je miloval a hájil, režiséra Van Gogha, který se nebál o nehezkých součástech jejich víry mluvit nahlas, či bubeníka Rigbyho, který si jen dovolil jít po ulici ve své zemi v uniformě.
  • Tisíce muslimů nevyšly vůbec nikam, ani když muslimové vraždili nemuslimy v obchodním centru Westgate v Nairobi, při útocích v Bombaji, v hotelu Radisson Blu v Mali, v kavárně v Sydney, při ostřelování Izraele ani při srážení Izraelců autem a dobíjení přeživších sekáčkem na maso.

Je to proto, že vraždění nevinných lidí ve jménu islámu muslimy neuráží? Nebo je jen uráží neskonale méně, než nějaký neškodný obrázek? Nebo s ním tiše souhlasí a jen zbaběle čekají, až to budou moct říct nahlas bez postihu, který by jim v některých zemích nyní mohl hrozit? Nebo naopak nesouhlasí, ale mlčí ze strachu, že je jich málo, že jsou ve své vlastní komunitě obklopeni příliš mnoha lidmi, kteří by jim za nesouhlas s vražděním nevinných pro větší slávu islámu podřízli hrdlo? Nebo, jak tvrdí @mmister, je to logicky jen nezajímá?

Nevím, co z toho se nejvíc blíží skutečnosti, ale ať je to jakkoli, měli bychom to chápat jako velké varování; jako varování, že lidé, kteří k nám přijíždějí jako uprchlíci před bídou či válkou, až příliš často uvažují o zásadních otázkách úplně jinak než my.

Často opakovaný argument, že na světě žije 1,5 miliardy muslimů a naprostá většina z nich v míru, není přesvědčivý. Naprostá většina muslimů žije mezi jinými muslimy a Korán přikazuje, aby muslimové byli laskaví k sobě navzájem (a nemilosrdní k nevěřícím), takže se celkem logicky dá očekávat, že mezi svými budou méně agresivní než u nás. Ani tak ovšem ani pro muslimy není život v islámském světě žádný med – sektářské násilí není žádnou výjimkou ani tam. Lze čekat (a zkušenosti ze Švédska, Francie, Dánska a dalších zemí to potvrzují), že se zvyšujícím se počtem obtížně integrovatelných muslimských přistěhovalců a jejich potomků poroste i míra násilí vůči hostitelské společnosti.

Když teroristi zabíjejí ve jménu islámu a pohotově citují súry a činy Proroka, které jejich zločiny ospravedlňují, je zcela na místě očekávat od muslimů, že tím budou hrubě uraženi, že se ke své mírumilovnosti veřejně přihlásí, že půjdou příkladem svým dětem i svým sousedům, že budou hlasitě prosazovat takový výklad Koránu, který jejich postoj podpoří. Protože dokud to nedělají, pokud své komunity i své děti neučí, že zabíjet ve jménu víry se nesmí za žádných okolností, představují bezpečnostní riziko. A dokud to nedělají veřejně po tisících, v počtech srovnatelných s počty muslimů vražedně rozezlených kvůli naprostým prkotinám, je to skoro jako by to nedělali vůbec.

Rubriky: In Czech | Štítky: , , ,

O mohutné vyjednávací síle Evropské unie

Jak si ještě mnozí vzpomenete, jedním z argumentů zastánců Lisabonské smlouvy bylo, že se díky ní Evropa konečně stane významným hráčem na mezinárodním diplomatickém poli. Že místo roztříštěných sil jednotlivých národních států se výzvám globalizovaného světa postaví silný a nekompromisní evropský ministr zahraničí, jehož slovo bude mít váhu a respekt, o jakém by si představitelé národních států mohli nechat jen zdát.

Jestli mě paměť neklame, v Bruseli zahřívá židli již druhá skvěle placená Vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku od chvíle, kdy Lisabonská smlouva vstoupila v platnost, ale očekávaný nástup evropské diplomacie na světovou scénu se jaksi nekoná.

Přitom ne že by nebylo dost problémů, které by mohutná vyjednávací mašinérie EU mohla řešit. Třeba současný problém s raketovým růstem počtu migrantů z Afriky a Blízkého východu.

Nechtěl jsem Lisabonskou smlouvu, neměl jsem dojem, že EU potřebuje vlastní ministryni zahraničí a nemám ani dojem, že bych se byl mýlil ve své nedůvěře v užitečnost tohoto nákladného postu. Nicméně někdy bych se mýlil rád. Právě teď má paní Mogherini vzácnou příležitost mě přesvědčit, že by snad mohla být k něčemu dobrá.

Ve skutečnosti totiž neexistuje žádný dobrý důvod, proč by nelegální migranty z těchto oblastí měly přijímat země, které za potíže v zemích jejich původu neodpovídají, které nejsou kulturně kompatibilní, ve kterých se mluví uprchlíkům neznámými jazyky, kde stále ještě existuje jistá míra svobody slova a vyznání a kde je nečeká žádná smysluplná práce – tedy přinejmenším pokud pravým cílem jejich migrace není vybudování páté kolony pro usnadnění budoucí násilné islamizace Evropy.

Zato ale existuje celá řada důvodů, proč by evropská diplomacie měla využít své dřímající síly a bez okolků žádat financování dopravy a přijetí všech těchto uprchlíků od bohatých islámských států v okolí Perského zálivu – od států, které jsou s těmito uprchlíky nábožensky výborně kompatibilní, kulturně a jazykově přinejmenším blízké, svobodou slova je trápit nebudou a práce je v nich jako na kostele. Vlastně na mešitě.

Jestliže Saúdská Arábie, země větší a (per capita) bohatší než Německo, přijímá ve srovnání s Německem sotva jednu tisícinu uprchlíků, něco je shnilého ve státě saúdském. Jistě, je to převážně poušť, ale to byl i Izrael před 60 lety – a podívejte se, jak se tam lidem žije dnes. Pokud se lze spolehnout na slova zastánců imigrace muslimů do Evropy, jde převážně o lidi pracovité, vzdělané, o lidi představující ekonomický přínos a kulturní obohacení. Je-li pravda, že by byli prospěli i Evropě, je jisté, že pro Saúdskou Arábii, Egypt, Súdán, Kuwait, Katar a další jim kulturně blízké země budou pravým požehnáním. Lze se těšit, že takoví lidé promění poušť v kvetoucí zahradu stejně úspěšně, jako se to podařilo v Izraeli.

Dokonce i pokud by jich pro tyto bohaté země bylo příliš mnoho, Afrika je obrovská, převážně bezpečná a až na výjimky velmi řídce osídlená. Příliv vzdělaných a pracovitých imigrantů doprovázených investicemi z EU a od ropných velmocí může oblastem, ve kterých se usadí, jistě jen prospět.

Nevidím proto žádný důvod k diskusím o kvótách pro přidělování imigrantů v rámci EU, přinejmenším dokud se nevyčerpají možnosti pro jejich přesměrování do zemí vhodnějších; respektive dokud se ona mohutná vyjednávací síla spojené Evropské unie neukáže být přesně tou chimérou, za jakou ji od začátku považuji. Prostě dokud se Mogherini nepřizná, že v krizové situaci je i s celou slavnou Evropskou unií totálně k ničemu.

Rubriky: In Czech | Štítky: , , , ,