Fiat iustitia … et Deo gratia

Twitter, mmister, 12.9.09 23:13: Můj článek „Fiat iustitia“ publikovali @svobodni na svém webu.  http://bit.ly/8EMOz Urazil jsem v něm, koho jsem mohl.

Dovolil bych si reagovat (sice to musím stihnout sepsat rychle a zvládnout při tom pohlídat pár malých dětí, ale snad to zvládnu i s tímhle omezením dostatečně srozumitelně). Váš článek nikoho nijak extra neurazí, alespoň ne člověka, který už přivykl nechutným výlevům estrádní dvojice Rath – Paroubek. Ostatně, o urážení ani nejde. Jde o to, že se zásadně mýlíte.

Nejspíš Vás překvapí tvrzení, že nic, jako „lid“ neexistuje, resp. nemá to konkrétní, hmatatelnou, formu. Maximálně to může mít určitou reprezentaci, a to je něco zcela jiného. Platí to ostatně i u všech ostatních podobných označení. Lid, vláda, církev, společnost, vojensko-průmyslový komplex, nadnárodní korporace, politická strana, Kreml, Bílý dům, Hrad, to všechno jsou jen abstraktní pojmy, umožňující zkratkou a generalizací zjednodušit a urychlit lidské vyjadřování. U spousty jednodušších lidí a bohužel i u některých relativně inteligentních a vzdělaných se ale toto sémantické zjednodušení promítlo i do jejich myšlení. Vzniká u nich víceméně směšná představa, že se nejedná o abstrakce. Tyto pojmy, nebo alespoň některé z nich, vnímají a prezentují vulgárně antropomorfní formou, tak jako Vy, když tvrdíte, že chápete parlament jako suveréna, omezeného lidem.

Ostatně, dovolíte-li odbočení, na základě tohoto Vašeho vyjádření myslím, že nejste liberál, ledaže bych špatně chápal smysl toho slova. Jste absolutista. Jistě osvícený, evidentně inteligentní, snad benevolentní, ale absolutista. Ne, že by na tom bylo něco špatného, snad se neurazíte. Historie myslím přesvědčivě dokládá, že osvícený absolutismus patří k nejprospěšnějším formám vlády, dokud trvá. Historie ale stejně přesvědčivě dokládá, že osvícený panovník je skoro vždy následován méně a méně osvícenými nástupci, takže z dlouhodobého hlediska je jeho prospěšnost velmi diskutabilní. Když se Vaše poněkud naivní vnímání abstraktní entity zvané „lid“ aplikuje na ústavní většinu v parlamentu, dostaneme absolutního panovníka, po Vašem suveréna, jenž však není ani osvícený, ani inteligentní a o jehož benevolenci bych si také dovolil pochybovat. Navíc se zdá, že jeho postupné obměňování se nese ve stejném duchu jako nástupnictví absolutních vládců jednotlivců – každá další iterace je horší a horší. Před sto lety, vlastně ještě před půl stoletím, by bylo nanejvýš neobvyklé, kdyby se členem parlamentu na základě svobodných voleb stal člověk nevzdělaný, hloupý nebo nevychovaný. Dnes může být předsedou parlamentu traktorista a místopředsedou člověk, který neváhá poslaneckou svévoli před Ústavním soudem obhajovat stalinskými frázemi. O nevychovanosti, aroganci a bezmezné chtivosti v podání doktora Ratha a inženýra Paroubka snad ani nemusím psát.

Váš kolektivní absolutní suverén, představovaný ústavní většinou, má vedle záporů samozřejmě i velké klady ve srovnání se suverénem jednotlivcem. Především nevládne naštěstí pořád – různorodost partikulárních zájmů jednotlivých poslanců to ve svobodném prostředí prakticky znemožňuje. O to větší podezření by i ve Vás měly vyvolávat situace, kdy se jejich zájem najednou shoduje natolik, že jsou schopni se shodnout v tak extrémně velké většině, protože, a zde se vracím k původní tezi, tento suverén ve skutečnosti neexistuje, je zda jen velká skupina individuí vědomých si toho, že shodnou-li se v dostatečném počtu, mohou nařídit cokoli. Každý jedinec v tomto chumlu se rozhoduje především podle toho, co je nejlepší pro něj a i když jejich kritéria se jistě liší, málokdo se zdravým rozumem by se odvážil tvrdit, že jim jde především o blaho všeho lidu – už jen proto, že blaho je pro každého jednotlivce něco jiného, tj. nemůže existovat jednotné, standardizované, všeobecně platné blaho, které aplikováno způsobí, že všeholid bude zcela, absolutně a nevýslovně šťasten in excelsis et in terra.

Proto je nezbytně nutné zajistit, aby státu nevládl absolutní suverén všem občanům vnucující své pojetí blaha – ať ve formě monarchy, nebo ústavní většiny. To lze zajistit ustanovením a dodržováním práva, kterým je vázán nejen všeholid, ale – to je podstatné – i vládce, suverén, ovšem nikoli již absolutní, nýbrž konstituční. Účelem konstituce není zajistit v prvé řadě práva všeholidu, ale především omezit práva suveréna. Jestliže suverén má právo libovolně měnit konstituci, jak se mu zrovna hodí, najednou přestává být suverénem konstitučním a mění se, jakkoli dočasně, v suveréna absolutního, a historie nás učí, že dočasnost může být doba velice neurčitá a velice nebezpečná. Proto je třeba konstituci proti absolutnímu vládci chránit. Účelem obhájců konstituce není vládnout (Ústavní soud není, nemá a nemůže být zákonodárcem ani exekutivou), ale kontrolovat vládce nejen, aby neporušoval konstituci, ale aby si ji arbitrárně nepřizpůsoboval svým aktuálním potřebám, protože pak by pozbyla smyslu a mohla by být úplně zrušena.

Domnívám se, že už jen z logiky věci vyplývá, že aby bylo možné konstituci chránit před arbitrárními, účelovými zásahy, je třeba dát k tomu někomu pravomoc. Ovšem je chybou požadovat takovou ochranu po abstraktním pojmu „lid“ – ten toho není schopen, protože může jednat pouze prostřednictvím své reprezentace a ta se v tomto případě změnila právě v onoho absolutního suveréna, před kterým má dotyčný lid chránit. Nemůže být většího střetu zájmů, než je tento, proto ani nemůže fungovat obvykle prezentovaná teorie, že v dalších volbách zvolený Parlament může případné excesy svého předchůdce napravit. Proč by to dělal, jsou-li to excesy, zvyšující jeho vlastní moc nebo požitky? A jak by to dělal, když už efekt těch excesů nastal? Uzákonil by stroj času?

Není-li možné svěřit ochranu ústavy zástupcům lidu (a myslím, že jsem to zdůvodnil dosti přesvědčivě), komu ji tedy máme svěřit, a proč vůbec?

Naše Ústava není dokonalá, ba dokonce je špatná. Viděl jsem to hned v době jejího přijetí a potvrdilo se to při každé mírnější krizi, která od té doby následovala. Je to ale jediná Ústava, kterou máme. Špatná, ale i taková si zaslouží ochranu před změnami, které ji ještě zhorší. Tu ochranu by mohlo poskytovat třeba referendum, které by muselo potvrdit každou změnu Ústavy, aby mohla vstoupit v platnost. Ještě silnější ochranu by Ústavě poskytlo pravidlo, podle kterého by se automaticky přijetím ústavního zákona současná poslanecká sněmovna rozpustila a referendum o ústavní změně by se konalo současně s novými volbami. Naše Ústava však takové ochrany nezná, takže jediná instituce, která ji může chránit, je Ústavní soud. Můžete tvrdit, že není správné, že se do této role pasoval sám na základě mlhavě interpretovaného článku Ústavy. Můžete tvrdit, že jeho autorita je v této věci sporná. Nemůžete ale popřít, že pokud se tento stát nemá změnit v diktaturu ústavní většiny, a nezavede-li Parlament v nějaké světlé chvilce v Ústavě jasnější pravidla ochrany Ústavy před sebou samým, je Ústavní soud logicky jedinou institucí, která pro tento účel zbývá.

Protože nechci žít jen ve státě demokratickém, ale i ve státě právním, kde veškerá státní moc má svá omezení a nemůže si volně dělat cokoli, velice oceňuji, že Ústavní soud měl odvahu si velkou většinou přiznat právo kontrolovat a rušit změny Ústavy a doufám, byť zřejmě marně, že případné revize Ústavy v budoucnosti buď toto právo budou kodifikovat tak, aby bylo naprosto nezpochybnitelné, nebo ho nahradí jinou, stejně silnou, kontrolní procedurou. Zatím jsem svědkem skoro nepříčetných výhrůžek ze strany socialistů, Klause, i dalších politiků, kterým se nelíbí, že jim Ústavní soud vzal hračku absolutní moci – a chtějí si ji pro příště pojistit.

K tomu se dá říct jediné. Ve volbách si budu vybírat jen ze stran, které na Ústavní soud neútočí, nebo které současně s omezením jeho moci nabídnou dostatečné omezení možnosti Parlamentu přijímat ústavní většinou libovolné hovadiny. A mohu-li parafrázovat Klausova nyní velkého ústavně-právního přítele Paroubka, jen politicky stupidní člověk by volil jinak.
Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice In Czech se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Fiat iustitia … et Deo gratia

  1. Anonymní napsal:

    Pokusím se co nejstručněji. Váš článek neřeší několik problémů.1) Existuje ještě něco *nad* ústavním pořádkem, co dává ústavnímu soudu pravomoc do ústavního pořádku zasahovat? Podle vašeho názoru evidentně ano, pak tedy — co to je?2) Kde je v Ústavě psáno, že ÚS smí podle této metaústavy soudit? ÚS je orgán veřejné moci a ten smí činit pouze to, co je mu výslovně dovoleno.3) Quis custodiet ipsos custodes? Pokud přijmeme roli ÚS jakožto suveréna, který si může dělat, co chce, protože podle vašeho vidění je nad parlamentem a je nedotknutelný, pak nechápu, kdo kontroluje jej. Parlament má korektiv v podobě voleb (ačkoliv vy si myslíte, že to není pravda), ÚS žádný korektiv nemá. Pokud zítra ÚS vyhlásí stanné právo, tak co?Ano, nemá na to pravomoce, ale co se tedy bude dít dál, pokud je nedotknutelný a nejvyšší? Pravomoce nemá ani na to, co udělal teď.—Pozn. mimo: Já přece neříkám, že systém, jak je nastaven teď, je něco, co představuje nějaký můj ideál. Já pouze obhajuji princip ústavnosti a demokracie před jakousi osvícenou diktaturou ÚS. Jistě bych mohl říct: Stát krade a zabíjí, a tak mě vůbec nezajímá, jak je uspořádán. Bylo by to sice liberální, ale pro dnešní debatu nepodstatné.

  2. volven napsal:

    @mmister 1) Zdravý rozum, tradice, společenské konvence,2) jak jsem psal, je to řekněme sporné, ale podle ÚS to v Ústavě je,3) vždy existuje nějaký soud poslední instance – to není jen soud ústavní. ÚS korektiv má – nemá ani exekutivní, ani zákonodárné pravomoci a to je natolik jednoznačné, že pokud by zítra vyhlásil stanné právo, nikdo by nepochyboval o tom, že takové rozhodnutí je třeba ignorovat a svévolně rozhodující soudce obžalovat (nejlépe z velezrady, protože nic jiného by to nebylo). Je však třeba vzít v úvahu jednak to, že historicky ÚS nikdy nic takového neudělal, zatímco Parlament své pravomoci překračuje běžně, jednak, jak jsem napsal výše, vždy existuje nějaká poslední instance a nikomu to divné nepřipadá. Dostáváme se tím k otázce proporcionality – co je nebezpečnější, ÚS, který se nikdy nepokusil převzít exekutivní nebo zákonodárné pravomoci, nebo Parlament, který běžně schvaluje ústavním soudem zakázané přílepky, zákony s presumpcí viny a jednorázové naprosto nesystémové ústavní zákony, u kterých se dokonce cítí být absolutním suverénem?

Komentáře nejsou povoleny.