Nesnesitelná lehkost volby

Dobře si pamatuji okamžik, kdy jsem měl poprvé možnost svobodně volit. Jak nádherné, vznešené, významné mi to připadalo – navzdory ošuntělé třídě základky a zatvrzele vyhlížející volební komisi. Pocit výjimečnosti toho okamžiku se postupně vytratil. Dnes je pro mě účast ve volbách něčím běžným, obyčejným, co se tak tak stihne mezi nákupem a cestou na chalupu. Přesto jeden aspekt voleb zůstává celá ta léta stejný: Pocit zodpovědnosti za správný výběr.

Necítím zodpovědnost jen vůči sobě. Jak jednoduché by bylo volit jen pro svůj vlastní prospěch. Každý přece ví, že nejvíc dostane vod toho Jánošíka s bradavicí, on přece říká, že sebere bohatým, co si nakradli a rozdá to chudině. (Třináctej důchod bude, dědo, a taky prej budou levnější rohlíky a prejt!) Jenže mně to nedá a snažím se myslet i na ostatní – na ty, kdo přijdou o práci, protože Jánošík obere jejich zaměstnavatele. Komu banky seberou bydlení, když najednou nebude mít na splátky hypotéky. Kdo nebude moct vzít děti na chalupu, protože najednou nebude mít na benzín. Jako rodič myslím na budoucnost svých dětí – a nejen svých. Jak budou žít? Jakým právem je ten Jánošík chce všechny zatížit obrovským dluhem ještě dřív, než vůbec budou mít volební právo? Proč by právě ony měly jednou zatáhnout jeho excesy?

Stručně řečeno, Jánošíka já volit nemůžu a pevně věřím, že s výjimkou těch nejotrlejších sobců, spolustranických oportunistů, totálních asociálů a úplných prosťáčků ho nemůže volit vlastně nikdo, kdo si chce zachovat sebeúctu.

Jenže on kupodivu má své voliče. Má jich hodně a přesto, pokud mi to někdo ze studu netají, žádného z nich osobně neznám. Nebudu se tu pokrytecky divit, jak je to možné, to myslím vím, spíš bych rád pochopil, jak je možné, že je jich tolik.

Nedokázal bych se nestydět programově okrádat své spoluobčany. Není na světě nic, co by mě dokázalo přimět, abych jakkoli ublížil dětem, ať už svým, nebo cizím. Přesto tu je obrovská masa voličů, která to s klidem a bezmyšlenkovitě udělá a já se snažím pochopit proč. Zkouším hledat polehčující okolnosti, zkouším myslet jako oni, zkouším si představit sebe, jak bych žil jejich život. Zkouším si představit člověka, kterému vidina takzvaného třináctého důchodu ve výši dvou tisíc korun a nějakých drobných tak totálně zatemní zrak, že půjde a toho Jánošíka nechá, aby je pro něj ukradl jeho dětem a vnoučatům… Člověka, který s klidem vykrádá peníze z cizích kapes a necítí přitom žádné výčitky svědomí… Někoho, komu je líto dát jednou za čas třicet korun jako spoluúčast na ochraně vlastního zdraví, ale klidně vyhodí denně trojnásobek za cigarety a chlast, kterým si to zdraví ničí… Ne, nejde mi to. Nemám tak dobrou představivost.

Přemýšlím dál. Když je prakticky nemožné volit s čistým svědomím odpudivý zlodějský a korupční program ostentativně jánošíkovské ČSSD, co se zaměřit přímo na Jánošíka? Mohl by mi imponovat tolik, že bych zapomněl na svědomí, děti i vnuky a volil ho jen proto, jaký je to pašák? No a zas s tím mám problém. Snad kdybych byl holka, nebo aspoň homosexuál, mohl bych ocenit jeho drsnou mužnost, pronikavý hlas, zamlžený pohled, roztomilou bradavičku, mastný vlas a ňadra dmoucí. Nejsem ani jedno, takže se musím zaměřit na jiné kvality. Mohla by mi imponovat rozhodnost, s jakou mění své názory o 180° podle aktuálního směru, kterým se nese momentální zápach veřejného mínění? Nebo fekální nadávání rafinovaně maskované za přeřeknutí? Nebo nevybíravé hodnocení tloušťky ženy, která přinejmenším není ani tak tlustá, jako on sám? Hmm, tak tohle taky nefunguje.

Zkusím to přes spolupracovníky. Ne nadarmo se říká, že schopného politika poznáte podle toho, jakými spolupracovníky se obklopí. Tak koho tu máme. Rath? Hmm, nic moc: Lháři a pokrytci se mi hnusí, šašci mě můžou občas pobavit, ale určitě mi neimponují. Tvrdík? To je ten, co rozhodně odcházel a neodcházel a zas odcházel z funkce ministra války? Ten expert, co během pár měsíců prakticky zničil hospodaření Českých Aerolinií? Ten pán umí pěkně držet deštník nad hlavou svého vůdce, ale to mi taky nestačí. Co Dimun, to by mohla být trefa – mladý, dynamický, názorově pevně zakotven v socialistické ideologii – dokud mu nepřijde výhodnější znovu převléct kabát. Hmm, tak taky nic. To Bohuš Sobotka, to je jiná káva. Mladý, prý vzdělaný, perspektivní, loajální, populární, rovnátka už odložil, jen tedy s těmi penězi to nezvládl – nezdaněné poslanecké náhrady použil na zakoupení skromného bytečku za pouhých 7 miliónů. Ale pozor, on je neukradl, jen je přerozdělil! Tak ani tudy cesta nevede…

Přiznám to, jsem v koncích. Úpěnlivě jsem se snažil najít v programu ČSSD a pak i na jejích představitelích alespoň něco pozitivního a kdybych měl popsat vše, co jsem pro to udělal, tento elaborát by narostl do velikosti malého románu. Hledal jsem něco, cokoli, co by bylo hodno obdivu, co by mi aspoň trochu imponovalo. Nebo alespoň něco, s čím by se dalo prostě jen souhlasit, něco rozumného, co by skutečně mohlo zlepšit situaci chudých lidí, těch, jejichž zájmy ČSSD prý hájí. Nečekal jsem, že by se objevilo něco tak významně pozitivního, že bych je mohl volit i já – to opravdu nepovažuji za možné. Chtěl jsem jen najít alespoň něco, co by mi umožnilo pochopit, proč jim tolik jiných lidí dá svůj hlas – a nepodařilo se mi to. Moje zhnusení z této strany dosáhlo prakticky stejné úrovně, jako ze stran komunistických a nacistických – dnešní ČSSD se od nich v podstatě neliší, jen místo likvidace třídních nebo rasových nepřátel má v programu závist (a nenávist) ke každému, kdo je bohatší, než její cílový volič. Všechno ostatní je stejné. Pevnou rukou vládnoucí vůdce Paroubek, stranický ministr propagandy Rath, odborový gauleiter Štěch, lidově bodrý soudruh Škromach i generální tajemník Sobotka s lidskou tváří, všichni jako by z oka vypadli svým nacistickým a komunistickým vzorům. A tak se znovu ptám: Jak může někdo tyto lidi obdivovat, podporovat a volit?

Je to tím, že volba sama už se stala něčím tak nesnesitelně lehkým, že o tom lidé nepřemýšlí a stejně jako v samoobsluze sáhnou pokaždé po stejném produktu, po stejné značce, jakou kupují odjakživa? Je to proto, že programy už nikdo nečte a levicoví voliči se nechají nakonec nejvíc ovlivnit jen latentním pocitem závisti k úspěšnějším? Je jejich závist – a nenávist – tak velká, že jim nevadí ani ty nejkřiklavější ohavnosti, které jejich vůdcové provedou, ať je to rozvod s již ne dost reprezentativní manželkou, nepokryté využívání novomanželčina těhotenství ve volební kampani, účelové měnění názoru o 180° nebo dohody, které druhý den neplatí? Nestačí, že Paroubek sám prohlásil závist (prý na rozdíl od nenávisti, jako by jedno nevedlo k druhému) za přijatelnou emoci a že vší silou své kampaně sází na to, že právě závist ho vynese do premiérského křesla? Libují si snad voliči ČSSD v závisti? Je jim příjemné neustále počítat, o kolik má jejich soused větší dům, zahradu, auto, chalupu? Zaměstnává to natolik jejich mozky, že jim nevadí absurdita nesplnitelných slibů, ani to, že ze všech jistot a prosperity už zbyla jen jistota růstu zadlužení?

Myslím, že veškeré uvažování nikam nevede, když pozoruji, že nejsem schopen napsat v odstavci jedinou větu, která by nekončila otazníkem…

Děkuji všem, kdo jste dočetli až sem. Napište mi komentář, pokud si myslíte, že odpovědi znáte. A pokud právě Vy patříte k těm, kdo chtějí volit ČSSD, zamyslete se, zda skutečně můžete brát svou, a nejen svou, budoucnost na tak lehkou váhu. Zamyslete se, zda je skutečně ve vašem zájmu volit stranu, která staví svou budoucnost na existenci co největšího počtu chudých, frustrovaných, závistivých a nevzdělaných voličů. Copak Vy se nechcete mít lépe?
Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice In Czech se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Nesnesitelná lehkost volby

  1. keff85 napsal:

    "Úpěnlivě jsem se snažil najít v programu ČSSD a pak i na jejích představitelích alespoň něco pozitivního" – imho hledáš na špatném místě, tohle jejich cílovou skupinu vůbec nezajímá, ta se o oranžových plánech dozvídá mezi řádky Blesku, na oranžových billboardech a v oranžových reklamách. A imponují jí, protože konečně někdo splní to, co si už dlouho přeje – pomstu všem těm, kteří jsou úspěšnější, hajzlům, na jejich místě jsem přece měl být, mámo, já! Proč? Protože http://en.wikipedia.org/wiki/Illusory_superiority -celá řada výzkumů ukázala, že čím jsou něčí schopnosti horší, tím více se přeceňuje a namlová sám sobě, že je lepší – a srážka s realitou v jednodušších jediních nevyvolává sebereflexi, ale vztek na ty, kteří se mají ("nezaslouženě") lépe.Jsou nevzdělaní, iracionální a náchylní na celou řadu http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_cognitive_biases, čehož využívají všichni, se kterými se setkali – přpadají si, že je celý život někdo ojebával, a teď mu to chtějí vrátit. Nerozumějí světu, komplexním procesům které v něm vládnou, a chtějí, aby jim ho někdo zjednodušil, uklidil a "dal věci do pořádku".Jejich blbost a naivita je pastvinou pro každého, kdo na této blbosti vydělává – a tahle poptávka generuje nabídku, nejen o těchto volbách.

Komentáře nejsou povoleny.