Kde se vzal, tu se vzal, je tu nový, seriózní, usedlý, zásadně neprovokující Václav Havel…

Václav Havel je pro mě jednou ze dvou nejkontroverznějších postav nedávné historie. Na jedné straně člověk, kterého si v zahraničí nesmírně váží a který jen svou existencí zajistil naší zemi na dlouhou dobu úžasnou prestiž. Člověk, jehož disidentské postoje zcela jistě přispěly k pádu zločineckého komunistického režimu. Na druhé straně neschopný, v historii i politologii dosti nevzdělaný a vlastně i trochu opovrženíhodný politik, který podělal, na co sáhl, tak zásadním způsobem, že s následky se budou potýkat ještě i další generace.

Zabránil denacifikaci dekomunizaci politického i ekonomického prostředí a dokonce od první chvíle úzce spolupracoval s „bývalými“ komunisty. Prosadil plnou právní kontinuitu se zločineckým režimem (s výjimkou skutečných zločinců, těm udělil katastrofálně rozsáhlou amnestii). Prosadil poměrný volební systém s volebním censem, který je nepochybným zdrojem nestability politického prostředí, rozmělňuje politickou zodpovědnost a brání malým stranám v účasti v demokratické soutěži a bránil tento systém i žalobou u Ústavního soudu. Stal se bez nejmenších skrupulí podruhé prezidentem ČR ve volbě zmanipulované zatčením oponenta (sice nechutného, ale přece legitimního). Osobní animosita vůči Klausovi ho motivovala k aktivitám, které bych nazval přinejmenším zákeřnými a naprosto nehodnými jeho pověsti, a které ještě dále působily jako katalyzátor rozkladu politické kultury.

Ačkoli nesnášel a nesnáší Klausovu pragmatičnost v ekonomických otázkách, sám byl pragmatikem v otázkách politických a ve vztahu ke Klausovým omylům se projevoval jako typický „po bitvě generál“ – kritika jistě oprávněná, leč vždy až ex-post, aniž by předem nabídl něco lepšího. Není to hezké, ale to politici dělají. Jestliže však dnes vyčítá Klausovi provokování, přešel tím hranici, která dělí pokrytectví od hlouposti. Znamená to totiž, že úplně zapomněl na vlastní disent, na ten zřejmě už zanedbatelný okamžik svého života, kdy mocným říkal nepříjemnou pravdu a byl za to stíhán. Jako by najednou přešel do tábora těch, proti kterým dříve bojoval. Jako by jeho hlavním krédem nadále bylo potlačovat kritické myšlení, škatulkovat, normalizovat, umlčovat. Skoro se divím, že ho v této fázi EU nezvolila svým prezidentem místo mokrého hadru Van Rompuye.

Měl jsem Havla kdysi rád a je mi líto, že ho praktická politika semlela do podoby konformního, usedlého a trochu trapného staříka, který, až na lepší cit pro jazyk, jako by z oka vypadl Gustavu Husákovi. Chce se mi říct, že má ještě šanci se vzpamatovat. Konec konců, není to ještě takové, že  by se mýlil úplně ve všem. Když nyní říká „já nevolám po žádné revoluci, ale menší otřes, který by vynesl nahoru nové lidi, by asi už neškodil,“ má jistě pravdu. Ostatně, kdo dnes neříká to samé; na to by přišla i cvičená opice. Dokud ale nepřijme fakt, že na současném stavu politiky má lví podíl on sám, že je v mnohém důsledkem jeho vlastních chybných rozhodnutí a zákulisních machinací z počátku 90. let, dokud se nepokusí využít zbytky své morální autority k tomu, aby provedl nápravu, místo aby se snažil zaštiťovat obskurní politické strany, jejichž hlavním cílem je vymezit se libovolným způsobem proti Klausovi, do té doby si moji úctu zpět nezíská.

(P.S. Zajímá někoho, kdo je podle mě ta druhá nejkontroverznější postava? Ne? Stejně to tu napíšu: Klaus. Ale o tom až zas někdy jindy.)
Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice In Czech se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.