O mohutné vyjednávací síle Evropské unie

Jak si ještě mnozí vzpomenete, jedním z argumentů zastánců Lisabonské smlouvy bylo, že se díky ní Evropa konečně stane významným hráčem na mezinárodním diplomatickém poli. Že místo roztříštěných sil jednotlivých národních států se výzvám globalizovaného světa postaví silný a nekompromisní evropský ministr zahraničí, jehož slovo bude mít váhu a respekt, o jakém by si představitelé národních států mohli nechat jen zdát.

Jestli mě paměť neklame, v Bruseli zahřívá židli již druhá skvěle placená Vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku od chvíle, kdy Lisabonská smlouva vstoupila v platnost, ale očekávaný nástup evropské diplomacie na světovou scénu se jaksi nekoná.

Přitom ne že by nebylo dost problémů, které by mohutná vyjednávací mašinérie EU mohla řešit. Třeba současný problém s raketovým růstem počtu migrantů z Afriky a Blízkého východu.

Nechtěl jsem Lisabonskou smlouvu, neměl jsem dojem, že EU potřebuje vlastní ministryni zahraničí a nemám ani dojem, že bych se byl mýlil ve své nedůvěře v užitečnost tohoto nákladného postu. Nicméně někdy bych se mýlil rád. Právě teď má paní Mogherini vzácnou příležitost mě přesvědčit, že by snad mohla být k něčemu dobrá.

Ve skutečnosti totiž neexistuje žádný dobrý důvod, proč by nelegální migranty z těchto oblastí měly přijímat země, které za potíže v zemích jejich původu neodpovídají, které nejsou kulturně kompatibilní, ve kterých se mluví uprchlíkům neznámými jazyky, kde stále ještě existuje jistá míra svobody slova a vyznání a kde je nečeká žádná smysluplná práce – tedy přinejmenším pokud pravým cílem jejich migrace není vybudování páté kolony pro usnadnění budoucí násilné islamizace Evropy.

Zato ale existuje celá řada důvodů, proč by evropská diplomacie měla využít své dřímající síly a bez okolků žádat financování dopravy a přijetí všech těchto uprchlíků od bohatých islámských států v okolí Perského zálivu – od států, které jsou s těmito uprchlíky nábožensky výborně kompatibilní, kulturně a jazykově přinejmenším blízké, svobodou slova je trápit nebudou a práce je v nich jako na kostele. Vlastně na mešitě.

Jestliže Saúdská Arábie, země větší a (per capita) bohatší než Německo, přijímá ve srovnání s Německem sotva jednu tisícinu uprchlíků, něco je shnilého ve státě saúdském. Jistě, je to převážně poušť, ale to byl i Izrael před 60 lety – a podívejte se, jak se tam lidem žije dnes. Pokud se lze spolehnout na slova zastánců imigrace muslimů do Evropy, jde převážně o lidi pracovité, vzdělané, o lidi představující ekonomický přínos a kulturní obohacení. Je-li pravda, že by byli prospěli i Evropě, je jisté, že pro Saúdskou Arábii, Egypt, Súdán, Kuwait, Katar a další jim kulturně blízké země budou pravým požehnáním. Lze se těšit, že takoví lidé promění poušť v kvetoucí zahradu stejně úspěšně, jako se to podařilo v Izraeli.

Dokonce i pokud by jich pro tyto bohaté země bylo příliš mnoho, Afrika je obrovská, převážně bezpečná a až na výjimky velmi řídce osídlená. Příliv vzdělaných a pracovitých imigrantů doprovázených investicemi z EU a od ropných velmocí může oblastem, ve kterých se usadí, jistě jen prospět.

Nevidím proto žádný důvod k diskusím o kvótách pro přidělování imigrantů v rámci EU, přinejmenším dokud se nevyčerpají možnosti pro jejich přesměrování do zemí vhodnějších; respektive dokud se ona mohutná vyjednávací síla spojené Evropské unie neukáže být přesně tou chimérou, za jakou ji od začátku považuji. Prostě dokud se Mogherini nepřizná, že v krizové situaci je i s celou slavnou Evropskou unií totálně k ničemu.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice In Czech se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.