O muslimech a automobilistech

Byl jsem na Twitteru obviněn z hysterie, které jsem se měl dopustit tím, že čas od času střízlivě a bez velkých emocí informuji své spoluobčany o tom, jak moc mírumilovným náboženstvím je islám, případně co od něj mohou očekávat, až se rozšíří i do našich krajin.

Islámský terorismus prý není důležitý. Islámský terorismus, píše můj milý kritik, je jen mou fobií. Je to minoritní, nepodstatný problém. Až potud by se člověk pozastavil snad jen nad smysluplností onoho obvinění z hysterie, ale je to mnohem lepší: Islámský terorismus je prý nepodstatný proto, že auta na silnicích zabijí dvakrát víc lidí za pouhý týden, než muslimové při nábožensky motivovaných útocích za půl roku. Pokud prý mám strach o život, mám se bát aut.

Jenže já v tomto smyslu nemám strach o život. Opravdu se nebojím, že mě zabije muslim toužící zalíbit se svému Bohu. Je to pořád ještě dost málo pravděpodobné – a hlavně s tím nemohu nic udělat. Jednou v životě jsem prošel pařížskou stanicí metra sotva dvě hodiny před tím, než v ní vybuchla bomba. Před několika měsíci jsem se v Nice procházel přesně po té promenádě, kde muslim před pár dny zavraždil přes osmdesát lidí. Chodím pravidelně přes Staroměstské náměstí, kde také v 90. letech vybuchla bomba. Nemohl bych vystrčit nos z domu, kdybych myslel jen na to, že mě zabije terorista, a tak to samozřejmě nedělám.

Ale ani těch hrozivých vražedných automobilů se nebojím. Vím, jaká rizika mi hrozí, když jdu po chodníku vedle frekventované silnice, když ji přecházím, když jedu po dálnici, natož když mě potká slaboduchý policista, což je nejspíš nebezpečnější než všechna auta dohromady. Všechno je to velmi nepravděpodobné a každý, kdo by kvůli tomu odmítal opustit bezpečí svého domova, by byl právem považován za blázna.

Nicméně srovnávání dopravních nehod s ideologicky motivovaným vražděním mě skutečně šokovalo. Stejně jako nikdo nečeká španělskou inkvizici, nikdo od inteligentního člověka nečeká takový nesmysl.

Muslim, který vraždí ve jménu své víry v Boha, se vůbec nepodobá řidiči, který způsobí smrtelnou nehodu. Muslim, který vraždí, znásilňuje a loupí ve jménu islámu, který vraždí ty, kdo jsou podle něj nevěřící a zotročuje nesprávně věřící, to dělá, protože mu to Korán nařizuje1 a jeho dokonalý Prorok je mu v tom vzorem.2

I řidič může zabít; nedělá to však až na naprosté výjimky úmyslně a určitě nevěří, že velký Autolláh si to přeje a Daimler je jeho prorok. Jeho cílem není konvertovat všechny lidi k automobilismu a s volantem v ruce si buď podrobit nebo zavraždit každého, kdo místo čtyř kol používá k pohybu vpřed nohy, nebo nevěří v kola čtyři, ale jen tři, dvě, nebo, jaká hereze, jen jedno. Daimler nenadiktoval svým následovníkům svatou knihu automobilismu, která by každého řidiče nutila modlit se pětkrát denně tváří k zemi ve směru na Mnichov či Detroit podle toho, co má kdo za Mekku automobilismu. A přestože by to mnohým řidičům nepřipadalo divné, nenařizuje jim tato neexistující svatá kniha ani považovat všechny řidičky za méněcenné a sobě podřízené.

Korán to ale dělá. A nejen to. Korán muslimům také nařizuje, aby islám šířili i mečem. „Nebudiž žádného donucování v náboženství,“ oponují islámští apologetové veršem, jehož platnost revidovaly verše z pozdějšího, bojovnějšího období Prorokova života. Ano, jsou mezi nimi jistě mnozí takoví, kteří to myslí upřímně. Většinou ale dobře vědí, jsouce tak od mládí učeni, že islám se musí šířit jakýmkoli způsobem a nikdy se nemůže definitivně vzdát místa, které si již jednou podrobil. Jistěže lze tolerovat v podřízenosti žijící židy a křesťany, pokud dodržují veškerá diskriminační pravidla, která na ně jejich milosrdní vládci uvalí, ale pravověrný muslim nikdy nemůže tolerovat člověka, který se veřejně označí za ateistu či vyznavače neabrahamovských bohů. Korán a Prorok na to mají jednoznačný názor.

A tak se nebojím automobilistů, že jednou zničí zemi, kterou mám rád, zavraždí mě a zotročí si moji ženu a děti. Nebojím se ani izolovaných levicových teroristů jako Breivik, RAF, IRA nebo ETA, hlavně proto, že za nimi nikdy nestála miliarda a půl od malička indoktrinovaných soudruhů. Historie ovšem dobře ukazuje, co se děje, když teroristi získají širokou lidovou podporu. Nezávislé průzkumy veřejného mínění v muslimských zemích tvrdí, že nábožensky motivované násilí vůči civilistům ospravedlňuje či podporuje zhruba čtvrtina muslimů, přičemž v některých zemích se jejich počet blíží polovině.

A tak se bojím, že nebudeme-li dostatečně vzděláni v tom, co islám ve skutečnosti znamená pro nemuslimy, nebudeme-li vědět o kampani nenávisti vůči nemuslimům, kterou jsou v mnohých zemích muslimové indoktrinováni již od mateřské školky, pokud se tomu v bláhové víře v univerzální platnost humanismu a všeobjímající lásky nepostavíme, jednou zničí zemi, kterou mám rád, militantní islám; a otroky či mrtvoly nadělá ze všech, kdo ho nezačnou včas a velmi hlasitě vyznávat.3

Jsem proto rád, že muslimů je u nás nepatrné množství. Jsem šťastný, že si spousta politiků, a to i ve vládních stranách, uvědomuje, jaké nebezpečí by z nadměrného přílivu muslimů mohlo jednou povstat podobně, jako již povstává ve Francii, Švédsku či Německu. Chápu, jak důležitou roli u nich hraje fakt, že nemusejí brát ohledy na agresivní a nepřizpůsobivou muslimskou menšinu. Vidím, jak snadné to čeští politici mají, když se u nás muslimové usazují zatím jen výjimečně a jako spořádaní zákony ctící lidé, jejichž vzdělání a schopnosti jim umožňují dobře se uplatnit a být svému okolí prospěšní, a kteří netvoří tak velkou skupinu voličů, aby někteří méně zásadoví politici cítili potřebu jim nadbíhat.

Chci se vším svým nepatrným vlivem zasadit o to, aby to tak zůstalo.

Chci aby u nás muslimové zůstali tak nedůležitou a málo viditelnou menšinou, jakou jsou nyní. Chci, aby se lidé o islámu vzdělávali, aby četli Korán i knihy o něm, které jim ho pomohou zasadit do historického kontextu i srovnat se standardy dnešní západní společnosti. Chci aby o právu Šarí’a věděli víc, než jen jak nakládá se zloději. Chci, aby dobře znali skutky Prorokovy a aby se jim mnohé z nich hnusily stejně jako každému normálnímu člověku, kterého znám, tak jako skutky Stalinovy, Hitlerovy, Kimovy či Pol-Potovy. Chci, aby moji spoluobčané zůstali hrdí na svou společnou historii, tradice i toleranci, ale také chci, aby nikdy netolerovali netoleranci.

A laskavý kritik mi snad promine, že se nezačnu bát aut. V automobilismu existenční riziko pro západní civilizaci opravdu nevidím.


  1. Mimochodem, pan Romancov možná stále ještě považuje tento výrok za idiocii. Jenže tím jen dokládá, že jeho znalost islámu je povrchní a založená na lžích šířených islámskými apologety; islám prokazatelně nařizuje vraždit nevěřící a zotročovat či vraždit špatně věřící. Jistěže můžete slova jako „zabíjejte nevěřící kdekoliv je najdete (9:5)“ a jim podobná (např. 2:191, 9:29, 47:4) interpretovat jinak, když se moc snažíte, ale pochybuji, že byste na to mohli být hrdí. 
  2. Doporučuji vygooglit např. text „Kdo mě zbaví Marwanovy dcery,“ nebo příběh o Ka’b Ibn al-Ashrafovi, ale nejjednodušší asi bude přečíst si rovnou celý seznam vražd a genocid, nařízených či podpořených velkým Prorokem. 
  3. Ne, že bych se obával, že by takových bylo málo, ale neodvažoval bych se jim to vyčítat. Každý má jen jeden život a kolaborace je, zdá se, naší národní tradicí. 
Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice In Czech se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.