O prezidentovi, který musí

Jsem přesvědčen, že prezident nemá být nucen jmenovat do libovolné funkce člověka, který pro ni podle jeho názoru není vhodný.

Nebudu se detailně rozepisovat o tom, že i Havel a Klaus postupovali podobně. Nebudu komentovat pokrytectví novinářů, kteří dnes bombardují Zemana výčitkami za to, co u Havla přešli s pokrčením ramen. Proč by zrovna novináři měli být konzistentní, že.

Nicméně argument, požadující jistou míru konzistence od prezidenta, určitou váhu má. Pokud prezident nechce profesora estébáka, ani ministr estébák by u něj neměl projít. To si ale měli pořádně rozmyslet ti, kdo prezidentem zvolili zrovna Zemana, a také ti, kdo u nás zavedli hloupé a nákladné divadlo přímé volby prezidenta, aby odvedli pozornost občanů od důležitějších věcí.

Jako vždy je ale pro mě rozhodujícím argumentem klasické „podle sebe soudím tebe“.

Představil jsem si sám sebe na Zemanově místě a srdečně to samé doporučuji všem jeho kritikům. Jmenoval bych profesorem nebo ministrem bývalého estébáka? Ne. Stejně jako bych nejmenoval bývalého gestapáka, bývalého komunistu nebo bývalého nacistu. Nejmenoval bych ani usvědčeného zloděje, ani známého rasistu nebo supremacistu, dokonce bych jim ani ruku nepodal; a styděl bych se nutit k tomu někoho jiného.

Zemana jsem nevolil a bez nejmenších pochyb je to nejhorší prezident, jakého tato země od Husákovy rezignace měla. Uměl bych najít tucty jeho špatných rozhodnutí, z nichž přinejmenším podpis ESM, deklarovaná snaha o zpolitizování Bankovní rady ČNB a pochlebování Putinovi jsou podle mě na hraně velezrady. Ale nutit prezidenta, aby jako nějaký notář jen povinně stvrzoval rozhodnutí jiných, aby svým jménem a jménem svého úřadu uděloval prestižní akademické tituly lidem, jichž by se měl každý rozumný člověk v této zemi štítit, je absurdní a nesprávné, i když to zákon zřejmě vyžaduje.

Pokud lid ústy svých novinářů soudí, že prezident, který někoho odmítl jmenovat do funkce, tím udělal chybu, nechť si příště zvolí prezidenta, který takovou chybu neudělá. Do té doby je třeba buď respektovat rozhodnutí prezidenta současného, nebo jeho pravomoc jmenovat profesory přenést – logicky – na jednotlivé vysoké školy.

Rubriky: In Czech | Štítky: , ,

O Rusech, ale ne moc pěkně

Dlouho jsem váhal, zda má smysl publikovat nepříliš zajímavé zážitky z mládí, ale mám trochu pocit, že taková osobní zkušenost, o které píšu, u nás už některým lidem trochu schází. Může – a nejspíš bude – se vám zdát povrchní, subjektivní, generalizující, možná i paranoidní. Jen bych pro jistotu rád předem poznamenal, že v žádném případě nemám v úmyslu vyvolávat s ní vůči Rusům nechuť nebo nenávist. Jen chci poukázat na to, že jejich hodnoty se od našich dost podstatně liší.

RuSSia

K psaní tohoto textu mě vyprovokovala jedna z mnoha zpráv o narušení vzdušného prostoru cizí země ruskými bombardéry. Původně jsem si totiž chtěl jen krátce tvítnout „Veškeré buranství světa vyjádřené jediným slovem: Rus.

Ale pak jsem na to koukal a koukal… a došlo mi, že to je ošklivá generalizace a tak já se vyjadřovat přece nechci. Jenže pak jsem na to koukal ještě chvíli, a uvědomil jsem si, že to vlastně není až tak velká generalizace; prostě je to tak, přestože mezi těmi milióny lidí musí existovat i statisíce úplně normálních, zdvořilých a přátelských Rusů netoužících po velkém a mocném Rusku, které je pánem světa. Znám však osobně jen jediného takového slušného Rusa (mimochodem z Ukrajiny), ale ten už skoro 20 let bydlí v Praze. V bývalých sovětských republikách jsem nikdy žádného takového nepotkal.

Když jsem kdysi, v polovině 90. let, čekal na vlak v malém městečku v malé zemi, kterou před tím Rusové přes půl století okupovali a násilně porušťovali, přišel poďobaný Rus v ruském národním kroji (t.j. v teplákové soupravě „čím víc pruhů, tím víc Adidas“) a z ničeho nic na mě dosti nesrozumitelně vybafl něco jako „который час!1“ (i s tím vykřičníkem na konci).

Chvíli jsem zíral, nezdvořile jsem si pomyslel, že s burany se nebavím a zdvořile jsem mu nejdřív anglicky a pak místním jazykem sdělil, že rusky neumím. Trochu naivně jsem doufal, že tím jsem se ho zbavil.

Jenže jeho to rozžhavilo do běla. Takovou tirádu sprosťáren a blbejch keců jste neslyšeli. Každej, rozumíte, KAŽDEJ musí umět rusky! Je to jediný pořádný jazyk! Jazyk největšího slovanského národa! Jazyk největší a nejskvělejší země na světě! Jenom fašisti nemluví rusky! A jak je možné (přešel k filosoficko-konspiračnímu aspektu věci) že cizinec se učí tu místní hatmatilku, ale přitom ne rusky? Každý se přece nejdřív musí naučit rusky! Co je to za spiknutí zahraničních centrál? Откуда ты? Ты американец? Что ты здесь делаешь? (Ano, asi nejvíc mě sralo, jak mi pořád tykal.)

Následujících pár minut jsem strávil mlčky, doufaje, že vlak přijede dřív, než se buran vybičuje k fyzickému napadení. Naštěstí byl sám a Rusové jsou podle všeho zvyklí útočit jen v přesile, takže to dobře dopadlo. Zatím jsem se ovšem dověděl tolik věcí o jeho neruských spoluobčanech (фашисты), Židech (také фашисты), Američanech (евреи, империалисты, a samozřejmě také фашисты), o své matce (блядь) a o sobě (to jsem ani všechno nepobral), že opravdu nevím, proč jsem na místě nespáchal sebevraždu. Snad mě zachránilo jen to předstírání, že neumím rusky ani slovo.

Řeknete si, že to byl jen jeden náhodně se objevivší průměrný ruský blbeček v zapadlé vísce uprostřed ničeho. Jenže potkal jsem takových mnohem víc. Bydlel jsem s nimi na koleji. Popíjel jsem s nimi na večírcích vodku po stakanech. Chodil jsem s nimi po městě na výlety a na nákupy. V podstatě se snažili být k cizinci milí a přátelští, někteří (konkrétně některé) dokonce velmi milí a velmi přátelští, a přesto se po celý semestr opakovalo pořád to samé, byť na kultivovanější úrovni: Největší země… Velký národ… Slavná historie… Úžasná literatura… Vyhráli jsme válku… Osvobodili2 jsme to tu. Osvobodili jsme i vás – v pětačtyřicátém a pak znovu v osmašedesátém… Nedali nám občanství… Museli bychom se učit místní jazyk, i když tu každý umí rusky, to je ponižující, jsme utlačováni ve svém(!) domově…

A pak se něco stane a najednou je rozpad SSSR „největší geopolitickou katastrofou 20. století,“ najednou tihle všichni žijí v „blízkém zahraničí“ a hodný báťuška Putin se postará, aby jim nikdo neubližoval. Přesně tak se museli cítit henleinovci, když v Německu Hitler začal zkoušet svoje svaly. Úplně cítím to nadšení, tu hrdost, ten pocit, že Rus je zas pan Někdo, že ta slavná doba, kdy Rusko bylo obávanou světovou supervelmocí, se vrátila. Už se není třeba stydět za Stalina a jeho poskoky. Katastrofální a zločinná politika, která způsobila smrt desítek a utrpení stovek miliónů lidí je zapomenuta. Zdraví ruské ekonomiky má na ruské smýšlení nepatrný vliv. Zdá se, že pro typického Rusa je důležitější pýcha na silný ruský stát, který může beztrestně šikanovat a utlačovat své slabší sousedy.

Představte si milióny takových lidí. Už si je představujete? Milióny chudých frustrovaných obětí sovětské a teď i putinovské propagandy. Milióny Rusů, kteří se nikdy nepodívali dál, než do nejbližšího krajského města, kteří často žijí v podmínkách, za které by se styděl i leckdo v tzv. třetím světě, ale přesto jsou do morku kostí přesvědčení o vlastní výjimečnosti a o tom, že jediným důvodem, proč národ po všech stránkách tak velký a skvělý není také nejbohatším a nejmocnějším na světě, musí být nějaká imperialistická3 konspirace.

Nevím, snad je tahle mentalita vlastní každému členu každého velkého národa, ale řekl bych, že pokud ano, tak Američané to umějí mnohem lépe skrývat a Němci si své výmarské období a jeho následky už vyzkoušeli, takže po opakování netouží. Ale Rusové jsou prostě takoví. Ublížení, ukřivdění, nepochopení, frustrovaní, ale přitom nepochopitelně hrdí na ruskou sílu a moc, na svoji hnusnou sovětskou historii, na strach a obavy, které vzbuzují u sousedů.

Vyplatí se dávat si na ně pozor.


  1. Určitě všichni umíte rusky aspoň trochu, že? A kdyby ne, je tu strejda Google. Případné chyby prosím omluvte, nepoužívám ruštinu aktivně už skoro 20 let. 
  2. Rusové (nejen) v tomto případě „osvobodili“ od nacistů území, které před válkou sami okupovali takovým způsobem, že jeho obyvatelé zpočátku nacisty vítali jako své osvoboditele. Před válkou i po ní deportovali do Gulagů desetitisíce místních lidí, povraždili prakticky celou elitu a zorganizovali masivní imigraci etnických Rusů, potlačovali místní jazyk i kulturu a z původních obyvatel udělali prakticky občany druhé kategorie. 
  3. Mimochodem, ruská neschopnost pochopit, že nenáviděný západní imperialismus je jen slabým odvarem imperialismu sovětského a ruského, až bere dech: Ukrajina, Gruzie, Ázerbajdžán, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Polsko, Finsko, po válce znovu Pobaltí a Rumunsko, navíc Podkarpatská Rus, Východní Prusko, blokáda Západnínho Berlína, Korea, Maďarsko, Československo, Čína, Afghanistán, a po rozpadu SSSR znovu Litva, Moldávie, Čečensko, Gruzie, Krym a teď i východní Ukrajina – všechny tyto země se v posledních sto letech staly obětí sovětské či ruské agrese – těžko na světě najdete mnoho jiných států, které by ve stejné době získali válkou tolik území na úkor svých sousedů, ani které by zákeřně přepadly a okupovaly tolik zemí. Ale zeptejte se snad kteréhokoli Rusa a stejně vám začne brečet, že imperialisty jsou ti zlí Američané. 
Rubriky: In Czech | Štítky: , , , | 3 komentáře

About Palestine

As a child, I was indoctrinated by my relatives’ hatred for German and Russian occupiers of my country. Even after so many years, it is still difficult for me to treat Germans and Russians fairly. I am not happy about it, but I can hardly blame my grandparents for their life-long distrust for people who thoughtlessly killed many of their relatives and friends, and treated them to concentration camps and prisons.

Yet I am not burning German and Russian flags in the streets, I am not attacking German tourists or refusing entry to my shop to dogs and Russians. I am not teaching my children hatred, I am not wishing for them to be “martyred”, I am not shooting rockets and mortars at cities over the border, I am not randomly killing German or Russian hitch-hikers when I offer them a ride.

Shortly, I am not behaving like a Palestinian, and I am proud of it.

I know the overwhelming majority of Germans and Russians want to live quietly, peacefully and in friendship with their neighbours. I am absolutely sure most Israelis want the same. I believe that even most Palestinians very likely want the same, but… It’s always Palestinians who adore and glorify cowardly murderers, it’s Palestinians who even sacrifice their own kids to murder more Jews, it’s Palestinians who hide child murderers instead of turning them to police, it’s Palestinians who usually can’t overcome their fury at least for the length of a ceasefire, and it’s Palestinians who put other Palestinians in danger by firing rockets at civilians from near civilian houses and hospitals.

I feel great sorrow for every innocent man, woman or child needlessly killed. It is tragic no matter who the killer is (note that in Gaza, in many cases it’s Palestinians who kill, maim and torture their own people), yet to be fair I need to ask not only who pulled the trigger, but why. Lots of people seem to disagree that even Jews should be entitled to defend themselves, but for me it is clearly moral to defend oneself, one’s family and one’s country, and there must not be any limits for self-defense. As long as Palestinian rockets and mortars continue to pour down on civilians in Israeli cities, as long as tunnels designed to murder, kidnap and wreak chaos and fear amongst civilian population are built, the right of Israelis to defend themselves against such aggression with overwhelming force cannot be challenged.

It is commendable and admirable that Israelis try to warn civilians and avoid civilian losses even though they are not obliged to do so, fighting a guerilla intentionally hiding behind women and children. Giving people just enough time to run for their life may not seem much, but ask people at Sderot and other Israeli cities, who may have as little as 15 seconds to hide any time a Palestinian rocket is fired in their direction. They would surely appreciate that.

I do understand the Palestinian suffering, though. Their feelings are continuously being hurt, they feel inferior, they feel opressed, locked up in a life of life-threatening danger, they are losing relatives and friends to an enemy they despise and denigrate. I know they cannot live the happy lives I would wish for them all. I couldn’t live like that – under a clerical dictatorship that is killing and torturing its opponents, and whose need to create enemies and imaginary victories to secure popular support reminds me of Orwell’s Oceania. I couldn’t live in constant despair, crippling fear, without future, without joy and filled by hate.

Having lived in a totalitarian state myself, I really do understand – and abhor – the Palestinian suffering. I just cannot understand why anyone should blame Israel for it, when all of it is undoubtedly of their own making. Can anyone really be so simple-minded not to know? For over sixty years, instead of peacefully developing their own state, Palestinians have been attacking Israel and Israeli civilians at every opportunity. They have rejected land and peace offers many times. When in 2005, they were given another chance to prove they could live in peace, despite huge aid from around the world, they have elected Hamas in 2007 perfectly knowing the Hamas Charter.

Everyone is talking about the Peace Process, but Palestinians – as well as most lefties – seem to be genuinely ignorant of the meaning of the word. It’s not about getting everything at once. It describes a gradual, step by step, slow-paced development, within which all sides must show their ability to shed hatred, reject violence, build relations, business ties, improve their lives, and especially gain trust of all their former adversaries. Israel has proven it is capable of doing so, and has been living in peace with Egypt and Jordan for decades. It is now Palestinian turn to be constructive, if they really want peace.

If, on the other hand, they want to impose war, destruction and mayhem on other nations, they should not whine when war, destruction and mayhem comes to their homes. It’s hypocritical and childish to attack a neighbour and then complain when the neighbour fights back.

I have one, only one, advice for Palestinians. It’s simple, logical, and – trust me – truly life-changing: The Golden Rule. Do unto others as you would have them do to you. Offer friendship and understanding, you’ll be surprised how fast you’ll get it back. Don’t kill other people, if you do not want to be killed in return.

Rubriky: In English | Štítky: , , , ,

O Ukrajině, o Rusku, ale hlavně o nás

Ukrajina je nejspíš na mnoho příštích let ztracená podobně, jako Československo v roce 1938. Nezáleží moc na tom, zda se rozhodne bránit ruské agresi více nebo méně dramaticky, nakonec ji Rusko převálcuje – s většími či menšími škodami. Evropská unie ani Spojené státy nemají dnes sílu pomoct; dokonce ani kdyby chtěly. Ani sporná legitimita nové ukrajinské vlády věci zrovna nepomáhá a nikdo netuší, zda se jí podaří uspořádat nové volby dřív, než bude pozdě. Ukrajinu prostě s velkou pravděpodobností čeká buď rozdělení (a ještě se uvidí, zda půjde československou nebo jugoslávskou cestou), nebo ruská okupace.

Jakkoli jsou historická srovnání vždy nepřesná, přece jen se poslední léta hodně podobají létům před rozpoutáním druhé světové války. Před ní Hitler dlouho a velmi opatrně testoval rozhodnost ostatních zemí – od protižidovských zákonů přes obsazení Porýní, pogromy a bombardování Guerniky až po Anschluß, Mnichov a vytvoření Protektorátu. I Rusové postupují krůček po krůčku. Když Rusko na druhý pokus zametlo s Čečenskem tak, že v něm skoro nezůstal kámen na kameni, ještě se mohli západní politici utěšovat, že to je jen jeho vnitřní záležitost, něco jako Kristallnacht v Německu. Když Rusko vyprovokovalo konflikt a následně obsadilo dvě oblasti Gruzie, mohl se ještě Sarkozy vrátit z Moskvy s „mírem pro naši dobu.“ Ani zákony proti homosexuálům nevyvolávají ve světě zvlášť důrazné reakce. Ruská role při destabilizaci Ukrajiny prozatím zakončená právě proběhnuvším anšlusem Krymu, byť notně usnadněná idiotským chováním Evropské unie, by ale měla otevřít oči úplně každému. Je pravda, že s tím teď nemůžeme nic dělat, ale měli bychom se poučit.

Proč s tím nemůžeme nic dělat?

Protože jsme zadlužení, bezzubí a závislí na ruských surovinách.

Evropská politika se dostala do situace, ve které je 99 % její kapacity vyčerpáno snahou o řešení problémů, které evropští politici předtím sami způsobili. Evropa lije peníze vyždímané z lidí schopných pracovat a ze stále se zvyšujícího zadlužení do černé díry sociálních programů pro ty, kterým její nesmyslná socialistická politika práci vzala. Dotační politika pokřivuje trh, dusí drobné a střední podnikání a zvýhodňuje velké montovny na úkor všech ostatních podnikatelů. Energetická politika je jedna velká katastrofa, snižující nejen konkurenceschopnost ale i energetickou nezávislost (přerušení dodávek ruského plynu a ropy by Evropu do půl roku srazilo na kolena). Úroveň vzdělávání a investic do škol, univerzit a učitelů je jedním slovem ubohá. Bankovní socialismus sice možná chrání politiky před zuřivostí voličů, které by případný bankovní krach připravil o úspory ještě rychleji než jejich socialistická politika, zároveň ale dále prohlubuje riziko nezodpovědného chování bankéřů i jejich klientů.

Co je snad nejhorší, výdaje na obranu nedosahují snad v žádné z evropských zemí slibovaného minima 2 % HDP a o jejich efektivitě by se dalo dlouho diskutovat. Přitom o schopnosti naší armády vzdorovat byť i jen pár hodin jakémukoli opravdovému útoku lze mít vážné pochybnosti. Když k tomu navíc uvážíme obrovskou přesilu, jakou disponuje Rusko… Jen na Krym poslalo Rusko víc vojáků, než jich má celá česká armáda. Jen na jedné běloruské letecké základně do 20 minut letu od hranic ČR má být do konce roku rozmístěno bezmála dvakrát víc ruských Su-27, než má naše letectvo Gripenů.

Jaké poučení bychom si z toho měli odnést?

Musíme se vzpamatovat, musíme najít nějakého svého Churchilla. Musíme začít pracovat na tom, aby se ruské dobrodružství na Ukrajině nemohlo beztrestně přelít do dalších zemí. Musíme minimalizovat závislost na ruských surovinách. Měli bychom radikálně omezit přerozdělování, zrušit desítky, ne-li stovky, zbytečných úřadů, zákonů a vyhlášek; jinými slovy měli bychom začít budovat takový stát, na který bychom mohli být hrdí – stát pro všechny, racionální, morální, minimální stát, který se bude zabývat jen důležitými věcmi, jako je např. obrana, rovnost před zákonem a vymáhání práva, ne stupidní byrokracií, zakřivením banánů, názvem pomazánkového másla či tím, kdo si koho smí vzít nebo adoptovat. Historická zkušenost nás oprávněně vede k velmi opatrnému, velmi vlažnému postoji k vlastnímu státu, ale bez skutečných patriotů nebude nikdy existovat ani skutečná vůle k jeho obraně, a proto je třeba pracovat na tom, aby se z naší zkorumpované banánové republiky stalo postupně něco důvěryhodného, pak oblíbeného a jednou snad i milovaného.

Musíme změnit naši legrační „armádu“ ve skutečnou bojeschopnou armádu. Musíme si ale zároveň uvědomit, že nikdy nebude tak velká a silná, aby Rusko sama o sobě nějak odstrašila. Musíme proto investovat nejen do zbrojení, významného rozšíření výcviku dobrovolníků, do zpravodajských služeb a do spojenectví v rámci NATO, ale podle švýcarského, izraelského či amerického vzoru také naučit velkou většinu populace vzdorovat případným útočníkům se zbraní v ruce.

Například bychom mohli začít alespoň částečně vázat podporu v nezaměstnanosti a další sociální dávky na plnění povinností vůči státu, přičemž preferovanou možností (nikoli povinností!) by zřejmě měla být vojenská služba: Nemáš práci? Chceš si vydělat? Fajn, přijď se naučit poslouchat a plnit rozkazy, cvičit bojová umění, komunikovat, střílet, vyrábět střelivo a výbušniny, ošetřovat raněné, řídit tank, skákat s padákem, přežít sám týden v lese, stejně nic jiného na práci nemáš…

Základy – jak zacházet s ručními palnými zbraněmi – je třeba naučit povinně každého svéprávného občana v produktivním věku – požadovat ty dva nebo tři dny studia a výcviku snad od běžné populace lze. Výuka zacházení se zbraněmi a základních dovedností potřebných k přežití v nebezpečných situacích by se nadále měla stát povinnou součástí osnov základních a středních škol. Následně by měl stát zapůjčit každé takto vzdělané domácnosti, která to explicitně neodmítne, poloautomatickou pušku, pár set nábojů, potřebný počet plynových masek a aspoň jednou ročně pro ni zajistit pod dohledem profesionálních vojáků půldenní „občerstvovací“ cvičení na nejbližší střelnici.

A konečně, ačkoli to asi většině čtenářů zpočátku bude připadat šílené, měli bychom velmi důkladně zvážit zahájení vývoje vlastních jaderných zbraní a jejich nosičů, ať už vlastními silami nebo ve spolupráci se spojenci. Je možná těžké si to přiznat, ale bez nich jsme malé bezvýznamné nic a kvůli nám, „kvůli té malé, vzdálené zemi uprostřed Evropy,“ jak svého času říkal Neville Chamberlain, jimi Rusku žádný spojenec vyhrožovat nebude, natož aby je použil – a Rusové to vědí.1

Kdyby tak postupovala celá Evropa (nebo přinejmenším my a Polsko), možná bychom tím Rusy od dalších výbojů odradili. Když to uděláme aspoň my, možná nás ve svých megalomanských plánech vynechají tak, jako Hitler kdysi raději vynechal Švýcarsko. A pokud ani to nepomůže, alespoň už nebudeme bezzubí. Alespoň nepůjdeme znovu na porážku jako ovce.

(Mimochodem, když pozoruji antidemokratické tendence chování současných představitelů EU, mohlo by se určité vojenskou silou podpořené sebevědomí v budoucnu hodit nejen proti Rusku.)


  1. Samozřejmě si uvědomuji rizika a omezení, plynoucí z takového kroku – argumenty oponentů strategie jaderného odstrašení znám. Přes všechny námitky je to ale strategie, která očividně funguje. Zatím nikdo nepřišel s ničím lepším. (Ano, zahrnuje to i děsivou představu ožralého Zemana s jaderným kufříkem.) 
Rubriky: In Czech | Štítky: , , , , , | Komentáře: 1

Politické procesy se vracejí

Jen málo věcí by v dnešní době člověk považoval za jistoty, jednu však určitě. Až do včerejšího ostudného hlasování Senátu o ústavní žalobě na prezidenta jsem si myslel, že politické monstrprocesy jsou věcí dávné minulosti.

Jak jsem byl naivní.

Senát odhlasoval zahájení politického procesu proti prezidentu Klausovi. Žádný z bodů, pro který Senát Klause žaluje, totiž nelze věcně označit za velezradu. Nejsměšnější je v tomto ohledu bod, týkající se amnestie a abolice, kterou vyhlásil prezident Klaus po její kontrasignaci premiérem Nečasem. Klaus možná dříve testoval ústavní mantinely své funkce, nicméně právě udělení amnestie mu Ústava, kterou mimochodem v její současné podobě schválil i současný Senát, umožňuje s jediným omezením – potřebou její kontrasignace od premiéra. Zároveň Ústava stanovuje, že za tento krok prezidenta je odpovědná vláda. Pokud tedy Senát chce někoho za amnestii seriózně žalovat navzdory tomu, že byla provedena přesně v intencích Ústavy, což už je samo o sobě směšné, asi by neměl žalovat toho, kdo za ni právně není zodpovědný.

Nicméně prezident Klaus možná velezradu skutečně spáchal. Obrovskou ironií ale je, že za jeho jediný čin, který by bylo možné věcně považovat za velezradu, totiž za podepsání Lisabonské smlouvy, aniž by byla schválena referendem, jej Senát nežaluje. Dokonce ho žaluje za otálení s jejím podpisem. Nerad používám silná slova, ale je myslím na místě učinit výjimku: Jen úplný idiot může podpis smlouvy, která závažným způsobem oklešťuje státní svrchovanost České republiky a předává významné pravomoci nevoleným úředníkům v Bruselu, považovat za něco, k čemu není třeba souhlasu většiny občanů republiky, vyjádřeného referendem.

Velezradu Ústava definuje jako jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Co může být větším ohrožením svrchovanosti České republiky, než podpis smlouvy, která předává její pravomoci Evropské unii? Co může být více jednáním, směřujícím proti jejímu demokratickému řádu, než odebrání pravomocí demokraticky zvolené reprezentaci a jejich předání nikým nevolené skupině byrokratů v Evropské komisi?

Je velkou ostudou Senátu, že jej několik pomstychtivých individuí, kteří své právnické vzdělání pohaněli vskutku opovrženíhodně urválkovským způsobem, zmanipulovalo k podání čistě politicky motivované žaloby za věci, které skutkovou podstatu velezrady nenaplňují ani nepatrně. Jen třešničkou na dortu zůstává zjištění, že přinejmenším část žalujících senátorů spáchala v době svých studií v sedmdesátých letech vlastizradu tím, že podepsali souhlas s okupací Československa.

Je velká škoda, že Ústava nedefinuje zločin velezrady také pro senátory – tím, že zahájili nový politický proces přesně ve stylu padesátých let, totiž skutkovou podstatu jednání směřujícího proti demokratickému řádu republiky naplňují bez nejmenších pochybností.

 

P.S. Přestože žalobu provázelo množství formálních chyb (a dokonce jedno jednání v přímém rozporu se zákonem) a v právním státě by ji Ústavní soud měl už jen pro tyto chyby zamítnout, obávám se, že tak neučiní. Většinu ústavních soudců je totiž třeba považovat za podjatou. Během několika měsíců jim končí funkční období a pokud se hodlají o funkci ústavních soudců ucházet znovu, jejich případné nové jmenování bude posuzovat současný Senát. Lze snadno usoudit, že soudce, který pomstychtivým senátorům nepůjde na ruku ve věci prezidentské žaloby, Senát těžko schválí. Lze snadno usoudit, že k tomu každý ústavní soudce, který chce zůstat ústavním soudcem i v dalším období, při svém rozhodování přihlédne. A proto případné odsouzení Klause nejspíš bude mezníkem skutečného konce demokracie v ČR.

Rubriky: In Czech | Štítky: , , , , | Komentáře: 1

Vážně může za katastrofální stav české justice prezident? #amnestie

„Trvá-li řízení osm a více let, nelze už mluvit o spravedlnosti. Mizí svědkové, čas přetváří lidskou paměť, atd.“

„Ve znění amnestie jsem však velmi vědomě přidal podmínku, že se amnestie netýká případů trestního stíhání proti uprchlému.“

„S odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva se za nepřiměřenou délku řízení považuje doba přesahující 6 let.“

(zdroj)

Paní senátorka Wagnerová tyto tři výroky nechápe.

Aby toho nebylo málo, paní Wagnerové se také udělal názor, že podle ní je osm let „doba relativně krátká, jak znám poměry v české justici.“

„Všechny orgány činné v trestním řízení by si měly umět poradit, pokud se obviněný snaží mařit trestní řízení tím, že se nedostavuje k výslechům či soudu. Ale naše soudy to neumí,“ zdůvodnila ještě paní Wagnerová své pojetí krátkosti osmi a více let nejistoty, zničené pověsti, rozpadu rodiny a mnohdy i stresu z pomluv a útoků ze strany médií, která mají o vině vždy jasno předem.

To je vážně vrchol; takže podle bývalé ústavní soudkyně a čerstvé senátorky za to, že (jak ona sama přiznává) česká justice je katastrofálně neschopná, může prezident? Za to, že se tisíce lidí nedomohly odškodnění a spousta jich nebyla potrestána ani po osmi letech před soudem, může amnestie? Vůbec za to nemohou pomalé a neschopné soudy, státní zastupitelství ani policie?

Jistě, když si lze snadno kopnout do Klause, kdo by se namáhal s náročným rozborem a fundovanou kritikou fungování soudního systému, že? Wagnerová na to evidentně nemá, český bulvární tisk také ne, seriózní tisk nemáme… Takže, pro jednoduchost, zase za všechno může Klaus.

p.s. Povězte mi někdo, ta Wagnerová bývala kdysi dávno o hodně inteligentnější než dnes, nebo ji Havel ústavní soudkyní jmenoval nějakým omylem?

Rubriky: In Czech

O zrůdách na tričkách

Přemýšlel jsem, zda existuje nějaký důvod, proč vraha nejméně 216 nevinných lidí na tričku nosit lze, zatímco vraha 77 nevinných lidí ne.

Jako první mě napadla údajně Stalinova úvaha, že zatímco smrt jedince je tragédie, smrt miliónu lidí jen statistika. To mi ale nesedí; rozdíl mezi 77 a 216 není zas tak velký.

A nebo je to tím, že těch 77 lidí zabil politicky izolovaný jedinec prakticky nám na očích, téměř v přímém přenosu, v zemi považované za bezpečnou, v civilizované Evropě, kde vyrůstá už čtvrtá generace lidí doslova v bavlnce, zatímco oněch 216 lidí zabil kdesi daleko od nás jeden z vůdců populárního hnutí brzy po ozbrojeném převratu, který ho vynesl k moci?

Mohlo by to být třeba i tím, že jeden vrah vypadá jako slizoun, zatímco druhý vrah je považován za vzor mužné krásy? Nebo je to tím, že jeden vraždil v rozmezí jednoho dne, zatímco druhý si to své potěšení rozložil na delší dobu?

Napadla mě i ošklivá myšlenka, že lidi ve shodě se všudypřítomnými šílenými socialistickými teoriemi třídní a rasové nenávisti prostě považují vraždy spáchané socialistou za méně odsouzeníhodné, než vraždy spáchané… sakra zase socialistou? To nevypadá moc pravděpodobně… ledaže by se socialisti dělili na víc podskupin, které by se vzájemně nenáviděly. Pak by to nebylo vyloučené, že?

Pak mě napadlo, že lidi jsou prostě jen blbí; nevědí, že Guevara byl horší masový vrah než Breivik. Hned mi to připadalo jako správné vysvětlení, vlastně pořád mi to tak připadá. Ostatně stará dobrá Ockhamova břitva je neúprosná: Nejjednodušší teorie je nejspíš správná.

Ale pak mě napadla teorie téměř jungovská: Zatímco Che jen spořádaně vraždil bezmocné spoutané vězně střelou do týla, Breivik se nerozpakoval dostat své oběti do situace, kterou každý socialista nevědomě musí považovat za zrůdnou – ponechal jim svobodu. Resp. jistou dost vysokou míru svobody. Nikoho nespoutal. Každý člověk na ostrově se mohl volně pohybovat, mohl utéct, mohl se schovat, mohl se obětovat za jiné, mohl se dokonce spojit s ostatními do protiútoku a za cenu vlastních obětí mu zabránit v dalším vraždění.(*) Breivik lidem na ostrově ponechal jistou míru svobody, ale zároveň je nutil, aby pro sebe a své blízké začali něco dělat. Najednou tam nebyl přítomen strýček stát, který se postará. Najednou se museli starat sami – a selhali.

Možná proto se reakce na Breivikovo a Guevarovo vraždění tak diametrálně liší. Kolektivní nevědomí vyhodnotilo obě situace obětí, spojilo si je s vnímáním vlastního života v náručí všemocného státu a dospělo k rozhodnutí, zjistilo, kterou z těch situací považuje za horší, za nesnesitelnější:

Ano, je strašné být zajat, ponižován, třeba i mučen při výslechu, spoután, sražen na kolena a střelen do týla, ale je to přesně v duchu zvyklostí, které naše společnost stvořila. Zvyklostí, které vedou lidi na porážku jako ovce.

O co strašnější musí být situace, mučivě vyžadující vlastní rozhodnutí, vlastní aktivitu, myšlení a jednání v krizi, pod tlakem a v ohrožení života. Člověk najednou nemůže být ovcí. Najednou člověka někdo nutí něco dělat.

A nikoho takového na tričku nesneseme.

Nejspíš není náhodou, že mě tohle napadlo jen pár dní poté, co Ústavní soud rozhodl, že veřejná služba je ekvivalentem nucených prací. (Připadá vám to povědomé? Nutit někoho něco dělat pro vlastní přežití?) Přesně to zapadá do schématu všemocného státu starajícího se o stádo bezmocných ovcí. Vyžene je na pastvu, občas je pohladí, občas na ně pošle psy, pravidelně je stříhá a podle okamžité nálady tu a tam některé ojede. Zejména ty vykrmenější, že, a ostatní ovce se na to dívají a radostně bečí. Co na tom, že nakonec je porazí všechny, hlavně, že ty „bohaté“ dostaly za vyučenou.

Vtipné na tom je, jak si ty ovce zakládají na svých lidských právech.

Ale vůbec to není veselý vtip.


*) Myšlenka, která mě trápila hned po tom, kdy se to stalo: Kdyby se mezi těmi, kdo přežili první útoky, našel jediný člověk uvažující samostatněji než ruský nevolník, kdyby zorganizoval skupinku, která by např. v místní kuchyni, určitě tam měli nějakou přípravnu jídla, našla pár věcí použitelných jako zbraně… Breivik musel občas své zbraně nabíjet, v té době byl zranitelnější; chodil po ostrově lesem křížem krážem – mohli mu nastražit past a vlákat ho do ní; mohli se na něj vrhnout ze všech stran – útok deseti lidí ze zálohy by možná přežilo jen pár z nich, ale nejspíš by Breivika dostali a celkový počet obětí mohl být mnohem nižší. Jak je možné vysvětlit, že to nikdo z těch stovek lidí nezkusil? A jestli zkusil, jak mohl neuspět, a proč se o tom nemluví?)

Rubriky: In Czech | Štítky: , , , , , , | Komentáře: 1